20.02.2012 [15:00], miamam, ze série Ber nebo nech být!, komentováno 16×, zobrazeno 2177×

8.

 

Po návratu ze snídaně Bella vyložila na postel hromádku nalezených peněz. Chvíli na ni nerozhodně koukala, potom se na mě podívala a kývla hlavou na místo vedle bankovek, asi abych se posadil.

„Jsou to tvé peníze, Bello. Trvám na tom,“ zavrtěl jsem hlavou a posadil se na postel. Odmítavě zafuněla.

„Možná z části. Ale já trvám na tom, že nám ty peníze můžou pomoct k přežití toho týdne. Myslím to vážně,“ naklonila se ke mně, mračila se a já cítil, jak pod jejím pohledem taje moje přesvědčení. Navíc jsem zas celkem intenzivně ucítil její vůni a oči mi sklouzly k jejím rtům. Opanoval jsem své pocity a narovnal se. Bella zatím zmateně zamrkala a podívala se dolů na hromádku na přikrývce.

„No. Tak, pomůžeš mi to spočítat?“ Oddělila půlku bankovek a postrčila je směrem ke mně. Zbytek si dala na klín a jednu bankovku po druhé narovnávala a počítala. Rty se jí při tom neslyšně pohybovaly...

Projel jsem si vlasy na temeni a raději se zas zadíval jinam. Začal jsem třídit bankovky podle hodnoty, spočítám je teprve potom. Přestože jsem začal později, byl jsem rychleji hotový. Bella se mračila na hromadu narovnaných bankovek a pořád je přepočítávala. Natáhl jsem ruku, abych jí ukázal, že po třídění to půjde opravdu rychleji. Nakonec tam ležely dvě velké hromádky dvacetidolarovek a dolarovek, jedna menší z deseti a pak pár pětidolarovek. Zaraženě jsem tu kupu pozoroval.

„Šest set. Dvacet. Čtyři. Dolarů,“ řekla pomalu a zamyšleně Bella. Poplašeně se na mě podívala. „Nemám tušení, kde jsem k těm penězům přišla.“

„Možná jsi byla v nějakém kasínu? Třeba,“ odmlčel jsem se. „Jsi prostě už byla trochu... Opilá a proto si to nepamatuješ.“ Pokrčil jsem rameny. Bella si zas zuřivě kousala ret.

„Hm. To je asi možný,“ váhavě přikývla. Najednou se ušklíbla a zakoulela očima.

„Nebo je to už společný jmění manželů a mně to prostě jen zůstalo v kapse.“

„Myslíš, že bychom spolu někde hráli...?“

„No proč ne. Tohle je přece taky možný.“

Mlčeli jsme a dumali nad ztraceným kusem naší paměti. Samozřejmě, že to možné jaksi je... Když už tu spolu sedíme. Ale já? Já a karban?? Nešlo mi to do hlavy. Jediné, co jsem kdy hrál s kartami, byly žolíky s rodiči. To mi bylo asi deset.

„No, tak bysme to mohli zkusit znova, ne?“ Zamrkal jsem, jak mi došel význam její otázky.

„Cože?“

„Ježíši co asi. Myslim jít si někam trošku zahrát. Vezmem s sebou jen část peněz, třeba, já nevim... Sto babek a můžem je zkusit rozmnožit, no ne?“ Lišácky se usmívala. Cítil jsem problémy.

„Bello, nevím, jestli je tohle dobrý nápad. Můžeš o ty peníze taky rovnou přijít,“ vrtěl jsem hlavou.

„Ale prosím tě. Jenom stovku. Rozdělíme se a uvidíme, jak nám bude přát štěstí. O nic nejde. Vem si, kdybych ty prachy nenašla – mohli bysme si dovolit jen ty snídaně, protože jsou v ceně. Jenom jednou to zkusíme! Pobavíme se!“ Teď už doslova zářila. Nerozuměl jsem tomu – na jednu stranu, když věděla, že nemá vůbec nic, byla celkem svolná šetřit. Teď by tak rychle rozhazovala? Ale na druhou stranu, pořád si myslím, že jsou to hlavně její peníze. Tak proč ne. Stovka zas tak moc v tomhle městě není...

Přikývl jsem tedy a Bella výskla. Povyskočila na posteli, chmátla po čtyřech dvackách a pětidolarovkách a podělila nás. Ostatní peníze vzala a šla je zamknout do trezoru ve skříni v chodbě.

Absolutně jsem nevěděl, co v tom kasínu budu dělat.

 

**

 

Fajn, zaženem tu nevyhnutelnou a trapnou nudu tady. Číst si můžu večer, že jo, a co do tý doby? Přemýšlela jsem, jestli mám vybalit ty koktejlky, nebo ne... Doufala jsem teda, že po tom zapomenutým večeru je vůbec mám a že jsou vcelku. S balíčkem prachů, co jsem chtěla dát stranou, jsem došla do předsíně, nohou odšoupla dveře skříně a koukala nahoru na police po nějakém trezoru. Byl tam, ale na mě dost vysoko. A navíc se mi zdálo, že je zavřenej. Odložila jsem peníze na jednu volnou polici a stoupla si na špičky. Tak tak jsem dosáhla na číselník, zmáčkla jsem tlačítko, pod kterým bylo napsaný „otevřít“, jenže se nic nestalo. Sakra! To je jako teda zamčenej?

„Můžeš sem jít? Prosím tě,“ houkla jsem do pokoje. Prosím tě, Edwarde, prosím, prosím, Edwarde!

Frustrovaně jsem zafuněla. Teď se nehodlám rozplynout!

„Hm?“ vykoukl ze dveří.

„Asi je to nějak zamčený, můžeš se na to mrknout?“ Edwarde?

No dobrý. V duchu mi to jeho oslovování jde. Potlačila jsem zakoulení očima. Přišel blíž, trošku se povytáhl, ale musel na to vidět fakt dobře. Byl o kus vyšší, než já. Stála jsem v koutě a tím, jak se přiblížil, mě donutil se opřít o zeď. Zamračeně pozoroval očividně fakt zamčenej trezor, zkusil na tom něco namačkat a nic. Číselník vždycky zablikal, ale dvířka se neotevřela. Zašátral rukou po polici z obou stran, až se mu zas povyhrnulo tričko, sakra...

Podíval se na mě dolů, lehce zamračeně a s pohledem trochu rozostřeným. Asi tak nevnímal, že mu vlastně civim přímo na břicho a pak do obličeje, což bylo dobře. Zarazil se, tentokrát mě už opravdu viděl, a ruku stáhl.

„Zkusím zavolat na recepci. U takových trezorů bývají i pokyny, jak ho odemknout a zamknout, ale nikde tam asi nejsou.“ Odešel vedle a já vydechla spoustu vzduchu, o kterým jsem ani nevěděla, že ho zadržuju.

„Jo, jasně,“ pípla jsem přiškrceně, což samozřejmě nemohl slyšet. Zatřepala jsem hlavou, abych zahnala vzpomínky  na jeho párkrát odhalené tělo a šla za ním.

„...kartou? Netušil jsem, že... V pořádku, ale nemůže se tím pádem dostat dovnitř třeba pokojská? Ach tak. Ano... Ano, díky.“ Zrovna zavěsil.

„Máme zkusit čip na kartě. Prý je jen na našich kartách od pokoje, nikdo jiný to nemá... Jestli to nepůjde, pošlou nám sem údržbáře.“

Zajímavý. No, nechám ho koumat.

„Tak já se zatím převlíknu a zkusíš si s tím teda poradit? Pak můžem rovnou vyrazit.“ Nečekala jsem na odpověď, došla si do kufru pro nějaký pěkný topík – šaty nechám na jindy. Slabou koženou bundičku jsem vyhrabala až ze dna a vykukující Desky jsem radši zaházela jiným oblečením. Teď se jdu bavit. Nebudu myslet na to, co v nich je schovaný.

 

**

 

Bella se zavřela v koupelně, zatímco jsem vzal ze stolku kartu a šel jí zkusit otevřít trezor. Prý z boku číselníku... Skutečně je tu nějaká škvíra. Zastrčil jsem do ní kartu, číselník se rozsvítil a pak bylo slyšet tiché bzučení zámku, jak se odemykal. Dvířka se otevřela a já už se nadechl, že zavolám Belle radostnou zprávu, ale vzduch ze mě v okamžiku vyprchal, jen jsem přiškrceně zaúpěl.

Trezor byl zamčený, to ano. Ale nebylo to nějakou chybou personálu. Něco v něm bylo. Sáhl jsem pro ten předmět, který se rýsoval ve stínu stěn trezoru a...

Málem jsem to rovnou upustil. Byl to nějaký zmuchlaný hadr s fleky, co vypadaly jako od krve. Byly hnědé a zaschlé... A docela velké. Vytřeštěně jsem na to zíral. Dle váhy bylo poznat, že v tom hadru bude něco zabalené. Zaslechl jsem, jak Bella otvírá dveře koupelny, tak jsem tím balíčkem bez zaváhání mrsknul na polici za trezor. Bella tam ani nedohlídne, natož, že by tam něco hledala...

„Podařilo se ti to otevřít?“ houkla na mě a já úplně nadskočil.

„Ano! Zrovna před chvilkou, hned jdu uklidit ty peníze. Máš nějaký nápad na heslo?“ Slyšel jsem naprosto jasně, jak rozechvělý mám hlas, ale Bella si asi ničeho nevšimla.

„Mně to je fuk. Kolik se dává čísel?“ přišla za mnou do předsíně, na sobě džíny a tmavě modrý třpytivý top s výstřihem až... Trhnul jsem hlavou. Ano, hluboký výstřih, ne pro moje oči, to vím jistě. Stejně jako její noční košilka, ta také nebyla pro moje oči. Prostě je zvyklá se takhle odhalovat. Cítil jsem se kvůli tomu zjištění dost napjatě.

Položila malou kabelku na zem a oblékala si koženou bundu, kterou si zapnula, takže jí nádherně obtáhla štíhlý pas... Na co že se to vlastně ptala?

„Hm... Většinou čtyři čísla.“ Hypnotizoval jsem číselník a čekal, co navrhne. Rozhodně jsem se nechtěl podívat na ni a pokoušet své strašné myšlenky.

„Tak třeba patnáct nula sedm?“

Hu... Datum svatby. Nebo toho propitého večera, jak se to vezme... Beze slov jsem naťukal cifry a trezor i s penězi zamknul.

„Můžem jít, nebo...“ zeptala se nejistě. Teď rozhodně nechci být dál v pokoji a dumat nad zakrvavenou věcí ležící hluboko ve skříni.

„Jasně!“ zvolal jsem. Bellino obočí vylétlo tak do půlky čela a pak se pousmála.

„No tak fajn.“ Otevřel jsem dveře a vyšla ven.

Bůh mi pomoz! Na nějakou hru nebudu mít nejspíš ani pomyšlení. Myšlenky se mi pořád tříští mezi předmětem v pokoji a krásnou... atraktivní... Bellou.

Ne. Tady mi ani Bůh nepomůže. Zvlášť ne kvůli tomu druhému typu myšlenek. Jen ať jedeme ve výtahu s normálními zrcadly. Nebo ideálně bez zrcadel.

 

**

 

Cullen mi přišel trochu zaraženej, ale přičítala jsem to nervozitě z hazardu. Ušklíbla jsem se, když jsem si uvědomila, že tentokrát jsou zrcadla docela normální. Radši jsem ale koukala někam na dveře a přísahala si, že se při nějakým okukování nenechám nachytat. Nemohla jsem se teda zbavit pocitu, že teď Cullen pozoruje mě. Ne! Nehodlám se přesvědčovat! A nebudu se kvůli tomu zas kousat do pusy... Představila jsem si, že se Cullen na té posteli nezarazil, když se mi tak zvláštně podíval na pusu, ale že se pomalu nakláněl... Lehce se otřel svými rty o ty moje a políbil mě... Na moje prokousaný a popraskaný rty. Sakra. Musím si koupit nějakej balzám, jinak z těch nervů budu mít místo rtíků k zulíbání jen ostrouhané růžové cosi... Br.

„Chceš jít a náhodně si vybrat, nebo si necháme poradit?“ vytrhl mě Cullen z myšlenek.

„E,“ odpověděla jsem inteligentně, než se mi sepnuly obvody. „Jo... Totiž né, asi prostě půjdem. Určitě by nás schválně nahnali do nějakýho drahýho...“ Zavrtěla jsem hlavou. Nebo bych se zas určitě zesměšnila před nějakou recepční.

Bello, prober se. Proč by tě líbal. Určitě jsi měla třeba drobek na rtu, jenom mu to bylo blbý říkat... Nebo tak něco. Byla jsem trochu zklamaná, ale tahle myšlenka rozhodně byla reálnější.

Vyšli jsme z hotelu a nechali se vést prvním transparentem, který jsme viděli. Čím blíž jsme byli, tím víc jsem byla nervóznější. Neměla jsem tušení, co přesně tam budu dělat, protože automaty mě nikdy nezajímaly (no a podle toho, že jsem místo drobnejch měla papírovky, jsem je ožralá taky nehrála) a karty neumim.

Zpomalila jsem, až jsem se zastavila úplně, cílový kasíno asi sto metrů od nás. Cullen se na mě tázavě podíval. Cítila jsem, že zas trochu rudnu.

„Rozmyslela sis to?“ zeptal se váhavě.

„Já nevím... Jednak mě napadlo, že nemám páru o těch hrách, co tam probíhaj... A navíc, nebudu vypadat jako nějaká závislačka, když tam jdem teďka?“ koukla jsem po něm. Usmál se a zavrtěl hlavou.

„Já tyhle hry taky nějak... Neznám. Ale třeba ruletu zvládneme, ne? Můžeme prostě hádat červenou a černou nebo sudou a lichou... Znáš ruletu?“

Zavrtěla jsem hlavou. Samozřejmě, že ji znám, ale neumím ji hrát.

„To nevadí, něco málo si pamatuju, tak tě to naučím. Navíc, podívej,“ mávl rukou ke vchodu do kasína. Míjeli se tam lidi, jak vycházeli ven a dovnitř, jeden velkej chumel, a bzučelo to tam rozrušenými hovory. Usmála jsem se. Nikdo na mě nebude koukat jako na gamblerku.

Úlevně jsem přikývla.

„Tak teda jdem na ruletu.“ Přitiskla jsem si kabelku víc k tělu a rázně (a samozřejmě s velkou kontrolou pohybu svých dolních končetin) pochodovala vstříc osudu.

Jakmile jsme se dostali ke vchodu, dav nás začal unášet střídavě ven a dovnitř. Bylo to příšerný! Lidi se tam tlačili jak maniaci. Tihle možná vážně byli nějaký závisláci. Po pár minutách a několika metrech od vchodu jsem toho měla tak akorát. Po vzoru nějaký vrásčitý báby, která strčila do mě a pak do Edwarda – čímž ho na mě na chvilku namáčkla, až mi šlápl na nohu (děsně „erotická“ chvilka, fakt) – jsem vyloženě vystrčila lokty a drala se tím tupým stádem dopředu. Jeden týpek vycházející ven na mě teda křiknul, ať laskavě uhnu, ale nejspíš ho můj výraz zastrašil, protože se nakonec s omluvným výrazem vyhnul on mně. Nevěděla jsem, kolik těch ovcí před náma ještě je, protože s mojí výškou toho nikdy moc dopředu přes lidi nevidim, ale cítila jsem, že ten tlak nepolevuje. Naopak.

Někdo mě loktem šťouchl pod žebra, až jsem hekla a oči se mi zalily slzami. Cullen byl zrovna vedle mě, takže to viděl. Objal mě jednou rukou kolem ramen a sklonil se ke mně. Já se zatím hrbila bolestí, zuby sevřený. Místo bolesti ale rychle nastupoval vztek.

„Jsi v pořádku? Bolí to hodně?“ Nebyla jsem schopná odpovědi, když jsem zrovna dávala zabrat zubní sklovině, ale moje vrtění hlavou ho nejspíš nepřesvědčilo. „Zařídím to,“ řekl a trochu pevněji mě přimáčkl k sobě.

„Dovolíte?!!“ zahřměl jeho hlas, zatímco druhou rukou rozrážel lidi před námi. Vykulila jsem oči, protože jsem rozhodně byla překvapená, že je vůbec schopný zvýšit hlas. Až mě z toho trochu hučelo v uchu. Ty tuponi kolem nás ale rozhodně nevnímali jeho slušnou prosbu. O to víc jsem pak byla zaražená, když jsem slyšela, co z něj vypadlo.

„Uhněte nám z cesty, krucinál!!! Jste jak stádo! Choďte vpravo!!!“ Tentokrát to k mému maximálnímu úžasu zabralo. Lidi se začali pomalu přeskupovat a nakonec jsme s ostatními, co teprve šli hrát, vpluli dovnitř. Prakticky mě odtáhl stranou a starostlivě si mě prohlížel od hlavy k patě. Já se teda zmohla jen na otevřenou pusu a nevěřícný kukuč.

„To bylo... Působivý,“ řekla jsem užasle. Ušklíbl se a zavrtěl hlavou.

„To jsou spíš způsoby mého bratra. Ale jak vidno, občas se to hodí,“ pokrčil rameny. „Pořád to bolí?“

Pomalu jsem se narovnala. Cítila jsem, že tam budu mít nejspíš pěknou modřinu, ale naražený to určitě nebylo.

„Je to lepší. Děkuju, Edwarde,“ dodala jsem vděčně.

Pak mi to došlo... Já to řekla! Jeho jméno! Ha! Nešlo tomu odolat, culila jsem se jak pako. On se zas tak pěkně a hřejivě usmál a nabídl mi rámě. Zrudla jsem při představě, že si budu vedle něj vykračovat, jako

jeho žena!

nějaká milenka... Prostě tak blízko a dobrovolně. V tom průchodu to ostatně dobrovolný vůbec nebylo. Sklopila jsem pohled stranou a on sice malinko zrůžověl, ale pochopil.

„Tak jdeme směnit za žetony, ne?“ Ukázal k okýnkům, kde se měnily peníze a vyplácely výhry. Běželo to jak na páse, takže za chvilku jsme už s hromádkou žetonů po pěti dolarech mířili do prvního sálu v přízemí.

Bylo to tam obrovský!

Takovýhle sály jsem viděla jenom ve filmu. Vysokánskej strop, všude samý zdobení a blikátka a bzučelo to tu jak v úle. Automaty cinkaly a rachtaly, od různejch stolů, kde se hrály karty, byl slyšet jásot, nebo bučení...

Rulet tu bylo několik a všechny se točily v zadní části sálu. Šli jsme vedle sebe (tady bylo místa dost, škoda, že to nějakýho chytráka architekta nenapadlo napodobit u vchodu!) a nasávali atmosféru. Uprostřed sálu byl takovej bar, kterej jakoby měl chapadla, nejspíš, aby se jim víc lidí vešlo kolem něj. Žízeň jsem neměla a nějakou chuť na drink taky ne, na to bude času dost... Takže jsme jen prošli kolem něj a pomalu stoupali do schodů. Vždycky bylo pět šest schůdků a takový odpočívadlo s karetními stolky a tak. Bylo tu docela dost cizinců, ale taky normálních americkejch rodin, to bylo vidět i podle oblečení a ksichtů. Nóbl dámy s šatama snad na míru a na druhou stranu týpci v havajskejch košilích, což bylo teda otřesný... Ale tak co. Každýmu je to tu očividně jedno.

Konečně jsme došli k ruletám.

Cullen mi nabídl místo u jedné poloprázdné a sedl si vedle mě. Naklonil se ke mně.

„Celá pravidla si opravdu nepamatuju, ale vím, že můžeme zkusit štěstí aspoň na tom málu, co vím. Chvíli sleduj hru, zatím sázet nebudeme. Pak uvidíš, jestli se ti to bude líbit, nebo jestli zkusíme něco jiného...“

„Konec sázek,“ řekla rázně krupiérka a lidi přestali přihazovat. Ruleta se roztočila a odněkud vylítla kulička, která obíhala okraj číselníku kolem dokola, až začala zpomalovat a poskakovat mezi drážkami u čísel. Nakonec se v jedné drážce zastavila a kolo se dotáčelo...

„Pět, červená, lichá!“ řekla zase krupiérka a takovým hrabátkem začala k sobě shrnovat hromádky žetonů. Jiný tam zas nechala – nikdo přitom neměl na tom čísle ani ň. Zamračila jsem se.

„Nemusíš sázet přímo na to jedno číslo. To dělají jen blázni,“ pošeptal Cullen. „Ale vidíš támhleto pole? Pětka je červená, takže ten, kdo vsadil na červenou, vyhrál. A protože je lichá, a na liché taky něco leží, vyhraje i tohle. A támhle v pravo, na tom jednom čtverečku, taky něco je. Ten představuje celou tu číselnou řadu nad ním.“ Krupiérka vyplatila výhry v žetonech a podívala se na nás dokola.

„Vaše sázky, prosím!“ Fungovalo to jako nějaký zaklínadlo. Trochu vyjukaně jsem pozorovala lidi okolo nás, jak sázejí žetony na několik míst najednou, krupiérka zas ukončila sázky a roztočila kolo. Jo tak ona házela tu kuličku? Byl to takovej fofr, že jsem to sotva postřehla. Vyvolala dvacet šest, černou, sudou, a víc jak půlka toho, co vložil do sázek týpek vedle mě, propadla. Chlap pak naštvaně vstal a odešel.

„Fajn. Myslim, že něco chápu,“ řekla jsem s pohledem přilepeným na stůl před sebou.

„Vaše sázky, prosím!“ Bože, ta ženská mluvila jak robot. Nemůže to říkat třeba nějak jinak?

Vzala jsem dva žetony ze svý malý hromádky a vložila je na „černou“. Poposedla jsem na stoličce. Jo, blbejch deset babek, ale i tak jsem začínala cítit takový vzrušení z toho, jestli padne, nebo ne. Úplně jsem hypnotizovala kuličku lítající kolem dokola, dokud se nezastavila na červeným čísle. Zklamaně jsem vydechla, když krupiérka shrábla mou sázku.

„Neboj, třeba příště. Mám to zkusit?“ řekl Edward. Přikývla jsem, ať zkusí svoje štěstí. První nevýhra mě děsně zklamala a najednou jsem dostala strach o zbytek svých žetonů. Co když vůbec nevyhraju? Po výzvě se Edward sklonil nad tou divnou obří tabulkou a dal čtyři žetony na černou. To bude trapas. Dvacet babek? Ach. Jo.

„Třicet jedna, černá, lichá!“ oznámila krupiérka po chvíli a já se zazubila.

„Vyhrál jsi!“ řekla jsem celkem zbytečně. Edward se usmál a když mu krupiérka vyplatila výhru, dal mi mé dva promrhané žetony.

„To né, každej máme svoje,“ strkala jsem to zpátky k němu, ale zarazil mě.

„Zkus to prostě znovu.“ Povzdychla jsem si a nervózně se podívala před sebe. Nakonec jsem váhavě položila dva žetony na lichou a rychle jsem položila ještě jeden na pole od devatenácti do třiceti šesti. Trochu provinile jsem se podívala na Edwarda, co si o tom myslí, ale ten se jen usmíval. Padla třicet trojka a já se úplně tetelila štěstím. Vyhrála jsem!

 

**

 

Byla tak roztomilá. Nejdřív se hodně ostýchala, ale nakonec se docela uvolnila a užívala si hru. Nebyla to žádná divočina, jak jsem se z počátku bál, ale docela klidná a příjemná hra. Občas ani nesázela, když si nebyla jistá, co si vybrat, a jen se dívala. Já sázel prakticky minimálně, jen tehdy, když mě vyzvala. Nechtěl jsem utrácet její peníze, ale aby jí to nebylo nápadné, sem tam jsem dal prostě černou nebo červenou a jednou i sloupec. Nakonec jsem opravdu něco málo vyhrál, tak jsem si řekl, že pár žetonů směním a koupím nám něco k pití.

„Hned jsem zpátky.“ Podívala se na mě trochu zasněně a přikývla. Jakmile jsem si několik žetonů vyměnil, šel jsem k baru, ale trochu zaraženě se rozhlížel po nabídce drinků. Vždyť ani nevím, co pije...

„Sex on the beach?“ zeptala se barmanka, která ke mně elegantně přitančila.

„Prosím??“ překvapeně jsem si ji prohlížel, úplně zaskočený. Kdyby na mě tolik nemrkala, asi bych takhle nereagoval... Jenže dvojsmysl byl celkem patrný.

„Máme na něj akci. Jeden plus jeden zdarma,“ podívala se na mě zpod řas. Čekala snad, že ten druhý drink nechám pro ni?

„Ne... Tedy, asi spíš něco jiného. Hm...“ Rozhlížel jsem se po barovém pultě, co měli ostatní.

„Možná... Támhleto? Co je to?“ Barmanka se podívala, kam ukazuju a usmála se.

„To je jen Piña Colada. Je to jemné a sladké. Ucítíte hodně kokos a také ananas...“ řekla trochu nejistě.

„Prosím dvakrát.“ Snad to Belle bude chutnat. Barmanka zas pookřála a začala míchat jeden drink po druhém. Ve sklenici to vypadalo vážně pěkně, jen ta dlouhá párátka si asi mohli odpustit... Ale co.

Postavila jednu sklenici blíž ke mně a druhou o kousek dál. Zaplatil jsem nehoráznou částku, takže mi prakticky nic nezbylo. Navíc, když jsem vzal obě sklenice, že s nimi odejdu, barmanka něco zasyčela a s ochladlým výrazem odešla věnovat se někomu jinému.

Vracel jsem se pomalu k ruletě, kde jsme seděli, ale Bellu jsem neviděl. Kolem našeho stolu bylo hodně lidí, takže možná jsem ji přes ně jen neviděl, ale byl jsem trochu nervózní. Opatrně jsem se přibližoval, sem tam krátce pohlédl stranou, jestli nená už někde jinde.

„Jupííí!!!“ Slyšel jsem ji zavýsknout a velmi se mi ulevilo. Takže tu vážně pořád je. Protlačil jsem se mezi diváky a sedl si na své místo, kde si Bella položila bundu a kabelku. Postavil jsem před ni pití.

„Edwarde, vyhrávám! Koukej!“ ukazovala na svou hromádku, která se povážlivě zvětšila. Překvapeně jsem to pozoroval. Rozhlédl jsem se po ostatních lidech, kteří jen přihlíželi.

„Jé...“ vyjekla nadšeně, když si všimla drinku, ale pak se trochu zamračila. „Co to je?“ zeptala se nejistě.

„Piña Colada. Má to být sladké... Nevěděl jsem, jestli...” začal jsem nejistě, ale Bella prostě zvedla skleničku, naznačila cinknutí a potáhla ze slámky.

„Hm, to je moc dobrý...” zamumlala a olízla se. Bylo mi vážně příjemně, že jsem vybral něco, co jí chutná. Ochutnal jsem ze své skleničky a potlačil zašklebení.

Opravdu docela sladké!

Bella si mě přestala všímat a vsadila. Okamžik se rozmýšlela, pak vstala a naklonila se kousek nad stůl, aby vsadila i do protějšího pole. Usmíval jsem se do doby, než mi došlo, co přesně ti přihlížející pozorují. Rozhlédl jsem se pořádně i za sebe. Dámská část přihlížejících si mezi sebou tiše povídala, takže buď jenom postávala, nebo prostě sledovala sázky. Naopak muži sledovali pouze Bellu, ať už zepředu nebo zezadu. Při tom předklonu jí džíny víc obtáhly zadeček a uměl jsem si představit, že ti naproti mně zas sledují výstřih.

Skřípal jsem zuby a zabíjel jednoho podruhé pohledem. Ví o tom Bella? Dělá to snad schválně?

Opět vyhrála kolo a tiše se zasmála, opřela se a přehodila nohu přes nohu. Ucucávala z drinku a nechala si přihrnout novou kupičku žetonů.

„Děkuji!” téměř zazpívala, jak byla spokojená. Zazubila se na mě a já v tu chvíli věřil, že opravdu snad nemá tušení o tom, jak ji ostatní očumují... Nebo naopak. Třeba se jí to líbí. Nemůžu zapomínat na to, jak se nabízela staříkovi z agentury...

Vyloudil jsem na obličeji něco jako úsměv, ale moc ji to nepřesvědčilo. Tázavě se na mě dívala.

„Můžeš sázet,“ zavrčel jsem a mávl rukou ke stolu, ale ona jen zavrtěla hlavou a pořád mě pozorovala. Povzdychl jsem si.

„Chci říct, když si vsadíš tamhle nebo tamhle, tak se pak podívej na přihlížející před sebou.“ Proč jsem jí to jen říkal? Bylo mi to hrozně trapné, ale na druhou stranu pořád jsem cítil ten nepříjemný osten v hrudi... Sevřel jsem čelisti a díval se na kolo rulety.

Periferně jsem pořád vnímal Bellu, která se zmateně podívala před sebe na hrací pole a pak na přihlížející pány. Potom zas na hrací plochu... A pak začala rudnout.

Odsunula se od stolu, vyškubla bundu, kterou jsem teď měl na klíně i s její kabelkou.

„Jdeme,“ sykla tiše. Naházela do kabelky žetony, které vyhrála a do druhé ruky si vzala pití. Vstal jsem a šel směrem k baru. Bylo tu narváno, jen jedna židle v mé blízkosti zůstala volná, tak jsem jí ji nabídl. Sedla si a pořád ještě zrůžovělá upíjela pití. Míchala brčkem pěnu a smutně koukala před sebe.

„Nevěděla jsem to. Bože, oni mi dokonce...“ zarazila se a se zamračením zavrtěla hlavou. Představy, co „jí dokonce“, mě nadzvedly.

„Co čekáš, když sis na sebe oblékla ten největší výstřih v historii konfekčního odívání?!“

Podívala se na mě a z očí jí šlehaly blesky. Nadechla se, aby něco řekla, ale pak jen zavřela pusu a podívala se stranou.

„Dej mi pokoj,“ zavrčela.

„Bello, vážně, co sis myslela?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Mohla bys přijít v obyčejném pánském Nike tričku a stejně by se po tobě leckdo ohlédl, ale takhle? Normální chlapi z toho prostě šílí.“ Naklonil jsem se k ní, přesto se ke mně stále neotočila. Zavrtěl jsem hlavou.

„Myslel jsem, že jsi to dělala schválně,“ zamumlal jsem.

„Ty... Ty si myslíš, že bych klidně mohla jít ve vytahaným sportovním triku?“ zeptala se tiše. Ještě že jsem se k ní tolik nakláněl, jinak bych ji neslyšel.

„Jistě,“ odpověděl jsem okamžitě. Otočila se obličejem ke mně a nedůvěřivě mě pozorovala.

„Klidně i v pytli od brambor,“ dodal jsem už s úsměvem, který mi Bella nejistě oplatila.

V tichosti jsme upíjeli pití, až Bella odstrčila skleničku a seskočila ze stoličky.

„Docela bych se někde najedla,“ navrhla. Pokrčil jsem rameny.

„Na co máš chuť?“

„To je jedno... Jen asi nějaký teplý jídlo. Klidně z fastfoodu, nějakej burgr, nebo tak.“

---

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!