01.02.2012 [17:00], miamam, ze série Ber nebo nech být!, komentováno 19×, zobrazeno 2467×

Nedorozumění a "facka" pro Bellu.

5.

Mě z ní doopravdy trefí! Ona se tady vyloženě nabízí tomu... Snažil jsem se svůj vztek a znechucení ovládnout, jenže se mi to docela nepodařilo. Dokonce mě ty negativní pocity tolik opanovaly, až jsem se zachvěl. Bylo to jako tulit se k pavoukovi, když jste arachnofobik. Ne. S touhle... Osobou rozhodně nechci mít nic společného. Ještě se na mě zatvářila tak otráveně, jako by snad všechno bylo v pořádku!

„Tohle snad není nutné, Isabello,“ procedil jsem skrz zuby. Nebyl jsem prostě schopný se uklidnit. Nicméně, když jsem viděl, jak se věci vyvíjejí, a že si ji ten starý muž tak zvláštně prohlíží, vložil jsem se do toho sám – přešel jsem ke stolu a shlížel na toho muže, dokud se na mě nepodíval.

Zmateně zamrkal mezi mnou a Isabellou.

„Pane Cullene, vaše paní to snad nemůže myslet doopravdy. Že ne?“ Podíval se zpět na Isabellu, která začala bleskurychle rudnout – nevím, jestli to byl vztek nebo stud. Odkašlala si, vzala kabelku a objala ji jako štít.

„Jasně že to myslim vážně! Chtěla jsem vám -“

„Tak to stačí. Vezmu si to na starost, pokud dovolíš,“ přerušil jsem ji spěšně, načež zrudla ještě víc, ač to snad už nebylo možné. „Nemám sice hotovost s sebou, ale poblíž určitě budou nějaké bankomaty. Mohl bych vám k částce za rozvod něco přidat, co myslíte?“

Isabella na mě zírala jako na zjevení; copak ji nenapadlo, že existují účinnější způsoby podplácení? Muž se zachechtal.

„Tak to teda nepůjde, vážení. Myslíte, že jste první, který by to chtěli mít brzo za sebou? Takovejch nabídek...“ rozpačitě se podíval na Isabellu a pak se zas otočil ke mně.

„Takovejch nabídek mám vážně hodně. Ale ne, prostě musíte počkat. Tak za týden přijďte, to už by to mohlo bejt připravený.“ Váhavě pokyvoval hlavou.

„Týden?! To ne!“ vykulila Isabella oči.

„Víte co? Já jsem s tou svojí bábou čtyřicet let! Dovedete si to představit? Týden je oproti tomu jen chvilička. Uteče to jako voda, uvidíte. Tak na shledanou!“ Přišoupl se ke stolu a začal si vyplňovat nějaké tabulky, nás už si nevšímal. Isabella na něj zírala s otevřenou pusou. Pak slezla ze stolu, shodila při tom malou hromádku papírů, a odkráčela s vrčením pryč.

„Na shledanou,“ vyhrkl jsem ještě a šel kvapně za ní.

Venku nabrala ostré tempo, aniž by se na mě podívala. Zbláznila se snad? Nebo je vážně taková... Snadno přístupná? Cítil jsem, jak rychle rudnu. Koho jsem si to vlastně vzal? Čí to byl nápad tohle udělat? Neskutečné...

Isabella šla přede mnou, hlavu skloněnou a kabelku držela téměř křečovitě. Vzlykla. Bojoval jsem s touhou ji utěšovat, ale nakonec to bylo silnější. Dohnal jsem ji, abych šel vedle ní, a zkontroloval, jak na tom je.

Pořád měla zčervenalé tváře a podezřele se jí leskly oči.

„Neboj se, nějak ten týden zvládneme. Nakonec to opravdu přece není tak dlouhá doba, mohlo to být horší. Jen si to představ – čtyřicet let?“ Uchechtnul jsem se, snažil jsem se zlehčit situaci. Očividně jsem jí tím nepomohl. Vrhla po mně tak nevěřícný a bolestný pohled a pak se rozbrečela naplno.

„Nech mě, prosím, být. Aspoň chvilku buď zticha,“ řekla tiše a začala v kabelce lovit kapesník. Odvrátila se ode mě, aby se vysmrkala. Pár bloků před námi jsem už viděl náš hotel, tak jsem ještě udělal poslední pokus, jak jí zvednout náladu.

„Za chvíli jsme na hotelu, možná nám ještě nechali tu snídani na pokoji? Musíš mít hlad,“ dodal jsem rychle a čekal její reakci.

„Hm,“ odpověděla smutně. Tak už jsem raději opravdu mlčel.

**

Zlej sen! Fakt že jo! Cullen tomu fakt dal korunu!

Z mojí budoucí nabídky úplatku udělal nechutnou nabídku k... Vyspání se s tím dědkem?! No teď to tak vážně vypadalo, že jsem nabízela sebe, ne něco jinýho. Připadala jsem si tam jako totální kráva. S tímhle dědkem! Jenom kvůli rozvodu, že bych s ním šla do postele?!? Jsem nějaká štětka nebo co?! A ještě jak rychle předskočil, aby mu nabídl svůj úplatek, jakože peníze!

Navíc, když nás ten děda prakticky odpálkoval, že máme přijít až za týden. ÁÁÁ!!! Týden s tím pošahancem! S tím snobem! Týden s ním mám sdílet pokoj, protože už je stejně zaplacenej a protože na jinej nemám? Každý den poslouchat, jak vznosně mluví, jak se džentlmensky chová, přestože má vedle sebe takovou...

Cítila jsem, jak mi jdou slzy do očí.

Takovou... NICKU, jako jsem já. Totální nulu. Hloupou holku, která vystřídala pět středních, než ji konečně dodělala. Kterou nechtěj doma ani vidět. Každej den mám sledovat jeho dokonalost?...

Nedokázala jsem potlačit vzlyk. Cestu jsem sledovala akorát okrajově, jen jsem prostě věděla, že jdu dobře. Cullen mě dohnal a bokem mě pozoroval.

Ale co... Týden. Pár dní, co to je? Nějak musim posbírat zbytky svojí sebeúcty, nejsem přece tak špatná! Leckterý holky mýho věku se ani o sebe nedovedou postarat a vysávaj svoje rodiče! A když to tak vezmu... Proč bysme to spolu neměli vydržet, když vedle sebe budem prostě existovat? Mnohem různorodější páry spolu dokonce žijou! Michael Douglas a Katherine-Zeta... Heidi Klum a Seal... Kráska a zvíře...

„Neboj se, nějak ten týden zvládneme. Nakonec to opravdu přece není tak dlouhá doba, mohlo to být horší. Jen si to představ – čtyřicet let?“ přerušil moje úvahy Cullen a to byl konec. Jasně! Mohlo to být horší! Kdo by se mnou dýl taky vydržel, že jo?! On sám to přiznal. Čtyřicet let? Ani ve snu! On má někde nejspíš nějakou obdivovatelku, co vystudovala Yale, Harvard, nebo tak něco. Nebo možná obojí. Ale proč by chtěl mě?

Nešlo to už zastavit, slzy začaly stékat na tváře. Cítila jsem se totálně ponížená.

„Nech mě, prosím, být. Aspoň chvilku buď zticha,“ řekla jsem bez energie a začala hledat kapesník. On měl náladu nejspíš v pohodě, protože začal mluvit o tý hotelový snídani, že na nás možná ještě čeká. Jen jsem zamručela. Teď jsem vážně neměla sílu víc komunikovat.

**

Nevím, co se jí honilo hlavou, nejsem přece čtenář myšlenek. Očividně to ale nebylo nic moc příjemného a já za boha nevěděl, jak jí pomoct. Měli jsme vedle sebe prostě být pár dní, to nic není... Aspoň jsem se to sobě snažil namluvit. Ona měla nejspíš jiný názor, když se ode mně odvrátila s pláčem. Trochu mě to zamrzelo. Nebo to možná spíš zasáhlo moji ješitnost, co já vím? Přece pro ni nemůžu být tak hrozná společnost. I když... Když jsem si vybavil, jak si sedla na ten stůl a že se mu chystala nabídnout... Cokoli! Zachvěl jsem se. Tolik by obětovala pro to, aby se mě zbavila? Nebo jí to opravdu nevadí?

Došli jsme do hotelu mlčky, prošli teď už přecpanou halou k výtahům, a nahoru jeli úplně sami. Z pokoje právě někdo tlačil vozík s netknutou snídaní.

„Promiňte! Mohl byste to prosím odvézt zpět do pokoje? Měli jsme s... manželkou nějaké vyřizování a teď bychom se ještě rádi najedli,“ zavolal jsem na muže v livreji, který se jen lehce uklonil a zavezl vozík zpět. Vyšel z pokoje s tichým promiňte-pane. Když jsem zavíral dveře, myslel jsem na to, jak strašně zvláštní bylo označit Isabellu za moji manželku. Ohlédl jsem se po ní a doufal, že se už uklidnila.

Lhostejně skopla boty a odešla do koupelny. Odklopil jsem poklop. Vajíčka už byla úplně studená, to je jasné, ale kafe bylo v termosce, takže bude aspoň vlažné, doufám. Nalil jsem sobě a po chvilce zaváhání i Isabelle. Upil jsem trošku a nejistě stál nad tím jídlem.

„Kafe je ještě docela teplé!“ zavolal jsem ke koupelně. Neodpověděla. Po chvíli prostě vyšla ven, šmouhy od řasenky pod jejíma očima zmizely a nejspíš si i napudrovala tváře, protože už nebyly zarudlé.

„Cukr? Mléko?“ zeptal jsem se nejistě.

„Oboje. Prosím,“ odpověděla mírně a sledovala mě, jak jí míchám kávu. Snad na mně nebyla vidět ta nervozita, která mnou prostupovala. Nevěděl jsem, co teď. Mám jí dělat společnost? Nebo ji raději nechat být, ať se zabaví sama? Podal jsem jí šálek. Naše prsty se krátce dotkly, jak si jej ode mě brala. Bylo to jak kdyby mnou projela elektřina – zvláštní zabrnění. Tiše poděkovala, podívala se stranou a napila se.

**

To slovo mi nějak uvízlo v hlavě. S mojí manželkou. Došla jsem do koupelny, aby nemoh rozebírat moje myšlenky z tváře, jsem přece tak snadno čitelná! Aspoň matka mi to s kroucením hlavy opakovala furt dokola. Upravila jsem si makeup a pořád přemýšlela nad tím slovem. Bylo to tak... Divný! Fakt jsem vdaná. Cullenová. Zamračila jsem se na sebe do zrcadla. Spousta holek to má obráceně. Zamilujou se, představujou si sebe s novým příjmením, vdaj se... No a já se nejdřív vdala a teď si teda mám zvykat. Jenom na tejden, díky bohu.

Připravil mi kafe a tvářil se při tom... Zkroušeně? Jasně. Ani on nejspíš nevěřil tomu, co sám řek. Týden nic není, mohlo to bejt horší. Když mi podával hrnek, tak jsme se na chvilku dotkli. Měl tak studené ruce! Potlačila jsem zachvění. Přesto mě konečky prstů, kde se mě dotkl, trochu brněly. Upíjela jsem kafe a přemejšlela, co teda vlastně budem dělat. Doufám, že ode mě neočekává, že budu pořád s ním? Musí tu bejt někde v okolí nějaký knihkupectví.

„Něco malýho sním a pak asi půjdu někam ven. Koupit si nějakou knížku. Jdeš taky?“ dodala jsem na poslední chvíli a okamžitě toho litovala. Zmateně zamrkal a pozvedl obočí. Zakoulela jsem očima.

„Jo. Já taky umim číst, víš? A co tady celej tejden, když jsem bez peněz. Tak snad aspoň budou mít něco ve výprodeji,“ dodala jsem, teď už opravdu otrávená, že jsem mu to vůbec říkala. Abych zakryla rozpaky, který mi zas (sakra!) rozpalovaly tváře, začala jsem si skládat na mini bagetku kus šunky a sýr. Zakousla jsem se a rychle to zapila kafem.

„Já o tom nepochybuji, Isabello. Tedy... Ano, mohl bych jít s tebou. Podívat se... Po něčem,“ mávl neurčitě rukou a usmál se. Byl to tak zvláštní úsměv, takový pokřivený...

Úsměv mu zmizel z tváře a rozpačitě se zadíval do svýho hrnku. Došlo mi, že jsem na něj asi docela zírala, tak jsem se zas rychle zakousla do bagetky. O nic nejde. Prostě se hezky usmívá. Když teda chce. Sakra!

**

Pozorovala mě? Opravdu? Bylo to opravdu zvláštní, nebyl jsem si jistý, jestli to totiž nebyl jen nějaký její zamyšlený výraz. Ale zdálo se... No, tak zvláštně se na mě dívala, když jsem se usmál.

Najedli jsme se a šli zas ven. K recepci jsem se raději vůbec nepodíval, doufal jsem, že ta slečna recepční už má po směně. Ulice byla plná transparentů a různých cedulí ke kasínům nebo k nákupním centrům, Isabella nejdřív četla jednotlivé cedule a pak se vydala doleva po hlavní třídě. Krátce se ohlédla, jestli jdu za ní. Nemuseli jsme ani jít dlouho, po asi pěti minutách chůze jsme našli první obchody. Knihkupectví bylo hned v přízemí; Isabella hned zamířila dozadu, kde byla velká cedule s nápisem „výprodej“. Vzhledem k tomu, kolik jsem mohl mít peněz na kreditce, jsem ji následoval. Jane Austenová, Ed McBain, nějací další pro mě nezajímaví autoři... Dobře, nějaký King tu byl také. Nebylo to zdaleka tak špatné, jak jsem původně předpokládal. Sáhl jsem po jedné, která se jmenovala Pod kopulí. Začetl jsem se docela snadno, bylo to čtivé hned od začátku. Byla dost tlustá, problém ale byl, že stála dvacet pět dolarů. Zklamaně jsem ji vrátil zpět.

Ohlédl jsem se, kde je Isabella. Loktem u těla držela dvě knížky a třetí měla otevřenou v pravé ruce a pročítala ji. Byla do děje úplně zabraná. Nějaký muž se kolem ní snažil protáhnout uličkou, až do ní vrazil, ale ona naprosto nereagovala. Prohlížel jsem si ji se zvláštní směsicí pocitů. Nečekal jsem, že by vůbec něco četla, ale zdálo se, že to dělá opravdu ráda. Zvedla hlavu a rozhlédla se. Když se zadívala na mě, rychle jsem vzal nějakou knihu do ruky a předstíral zájem. Byl to nějaký děsný brak, musel jsem ho hned odložit. Větná stavba jako pro desetileté. Popošel jsem pár kroků stranou a prohlížel si hřbety knížek, když ke mně přišla Isabella a něco mi podávala.

„Všimla jsem si, že ses začetl do nějaký kingovky, tak tady jsou nějaký další, který nejsou ale tak drahý. Co na ně říkáš?“ Byly to dvě různé knihy. Holčička, která měla ráda Toma Gordona a pak ještě Pistolník. Pročetl jsem si anotaci a příliš mě to nezaujalo, navíc opravdu nesnáším westerny a Pistolník zněl jako nějaký takový příběh... Ale nechtěl jsem ji po dnešním zážitku znovu rozhodit, navíc stály jen pět a sedm dolarů, tak jsem se jen usmál a přikývl.

„Ty budou dobré, díky,“ odpověděl jsem. Slabě se usmála a zase si je vzala zpět.

„Já si je ale opravdu chci vzít,“ přesvědčoval jsem ji.

„To je dobrý. Já ti to koupim,“ odpověděla a šla pomalu ke kase. Nevěřícně jsem ji následoval. „Platil jsi hotel, ne? Tak aspoň knížky zatáhnu já,“ dodala nejistě.

„To není nutné,“ oponoval jsem.

„Nech toho! Já chci.“ Všiml jsem si, že zase rudne, a tak jsem toho nechal.

Cestou zpátky na hotel jsme šli kolem bankomatu. Poprosil jsem ji, aby počkala, že se podívám na zůstatek na účtě... Nakonec jsem tam měl čtyřicet dolarů. S povzdechem jsem vybral všechny dostupné peníze a v jednom stánku nám koupil dvě bagety. Isabelle jsem koupil s kuřecím masem. Byla hodně štíhlá, může si to dovolit.

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

19)  Dennniii (07.02.2012 11:29)

Teda týden musí být spolu, už se na tom moc těším!
*fworks*
Ikdyž se mi zdá, že se nám tam mezi nima začíná něco rýsovat.

Ten první dotek
Ale opravdu by mě zajímalo jak proběhlo to jejich setkání a možná svatební noc!
Moc se těším na pokračování!!!

18)  miamam (06.02.2012 08:46)

DyDy, slyšela, ale podle písniček tuhle povídku vůbec nepíšu... Jsem strašně snadno ovlivnitelná hudbou při tvoření, ale u tohohle mám kolem sebe vždycky bublinu a žádný písničky nepouštím. Bůhví jak by se do toho otiskly
ambro, já děkuju

16)  ambra (03.02.2012 22:09)

Ňunínci ňufínci, jsou tak sladcí, jak se oba podceňují a nevěří si, že by pro toho druhého mohli být zajímaví . Naprosto je zbořňuju . Díky za kouzelného dědka, který je donutil být týden spolu. Takový týden v jednom pokoji... ííííík . Každičká scéna vymazlená, moc si to užívám. Doslova každé písmenko. Moc děkuju!
Nevím, co se jí honilo hlavou, nejsem přece čtenář myšlenek.

13)  mima19974 (02.02.2012 17:43)

Jééééj!!! *fworks* *fworks*

10)  Marvi (02.02.2012 13:39)

Já doufám, že se jim ten týden protáhne, protože mě to baví číst. Je to skvělé!

9)  Lucinka (02.02.2012 12:25)

Nakonec z toho asi nebude jen týden že skvělá povídka

7)  miamam (02.02.2012 07:28)

Jj, každej má v sobě něco, o čem ten druhý nemá ani páru... Jenže první dojem jen tak nepřekonáte, no. Twilly, dlouho předlouho tu ta zmínka nebyla! No dřív nebo později o tom písnu. Spíš teda asi později, než dřív... Nebo ????

6)  Twilly (01.02.2012 21:16)

Takže, konečně první dotek, co? A brnění prstů ... hezkýýýýýý. Bella není tak tupá, jak se zdá a je mi jí líto. A on je tak nádherně chlapsky zblblej, no to je mi dvojka, to ti řeknu Zamlouvají se mi.. a normálnĚ se těším na ten kondom, jako fakt (už to tady dlouho nebylo, co? )

5)  Lenka326 (01.02.2012 20:57)

I když to jiskření mezi nimi tam je a já doufám, že z toho zblikne plamínek, pak plamen... však víš, tak se nemůžu zbavit pocitu smutku. Hlavně z Belly. Ona se tak strašně podceňuje, jasně, zatím se předvedla spíš jako buranka, ale nic není takové, jak se na první pohled zdá. Ty záblesky do její hlavy, které nám dopřáváš, jsou hodně výmluvné. No a Edward taky není takový, jak vypadá, tak doufám, že se brzo propracují k těm "druhým pohledům".

4)  THe (01.02.2012 19:52)

Kráska a zvíře. Ne, jsem v pohodě. Páni, to bylo něco, pěkné sbližování, takhle se mi to líbí.

3)  Nosska (01.02.2012 19:39)

*fworks* Jiskří to jiskří*fworks*

2)  nikaok (01.02.2012 18:25)

Supeeeer

1)  Marcelle (01.02.2012 18:06)

tohle byl takový klid před bouří, myslím.

1