Sekce

Galerie

/gallery/Beautiful Evil- perex2.jpg

Vaření patřilo vždy mezi Belliny ctnosti, jestli se to tak dá říct. Co se stane, když jí do toho začne Edward kecat? =D

2. kapitola

„Néé, já půjdu sama,“ křičela se smíchem a kopala mě při tom do zad. Nechápu, na co si stěžuje. Alespoň nemusí pěšky do schodů. Stejně by se na nich tak akorát přizabila. Rozhodně by to nebylo poprvé.

Vyšel jsem schody a ještě si užil několik kopanců, které jsem naštěstí sotva cítil. Pak jsem ji postavil přes sebe… Pořád sebou mlela, vlasy jí lítaly kolem tváře a byla celá rudá. Už se ani nesmála, protože stěží popadala dech.

Nakvašeně se na mě podívala jedním z jejích vražedných pohledů. Pevně jsem držel rty u sebe, abych se nerozesmál. Nechtěl jsem ji ještě více rozzlobit.

„Díky,“ vyštěkla s notnou dávkou ironie.

„Prosíííím,“ uculil jsem se.

Drobet pookřahla a rukou do mě strčila. „Příšero!“

Na jedné noze se otočila a s hlasitým dupotem odběhla do pokoje. Slyšel jsem zavrzat postel, jak na ni skočila. Usmál jsem se a v mžiku ležel nad ní. Rukama jsem ji přišpendlil pod sebou.

Očividně se lekla, ale nijak nevyšilovala, což se jí moc nepodobalo. Většinou měla ke všemu moře poznámek. Pusu měla pěkně prořízlou. Někdy jsem se vážně divil, jaká slova z ní vypadnou… Dívala se na mě a pomalu se začala usmívat. Cítil jsem, jak se i mé rty roztahují do úsměvu… Obě ruce mi obmotala kolem krku a přitahovala si mě blíž k sobě.

Během okamžiku se naše rty spojily. Zprvu se o sebe jen něžně třely, ale z její strany postupně přidávaly na intenzitě. Líbala mě divoce, ruce měla v mých vlasech a já se v sobě snažil potlačit tu část mého já, která toužila po její krvi.

Nebylo to lehké, když se ke mně takhle tiskla a přitahovala si mě blíž. Její srdce tlouklo jako splašené. Ona si nikdy úplně neuvědomovala, jaké nebezpečí jí hrozí. Nikdy bych Belle nemohl ublížit, ale v takových chvílích mě to stálo všechnu sílu, abych to monstrum v sobě potlačil.

Naposledy jsem jí vtiskl něžný polibek a odtáhl se od ní. Nesouhlasně se zaškaredila a dožadovala se dalšího polibku. Špulila rty a snažila si mě přitáhnout zpátky.

„Buď hodná,“ zašeptal jsem a políbil ji na špičku nosu. Poraženě si povzdechla, ale poznal jsem, že chápe. Skulil jsem se vedle ní, abych ji zbytečně nestudil a netlačil.

Opřela se o loket a pozorovala mě. Pravou ruku natáhla a dotkla se jemně mých rtů. Pomalu sjížděla níž, po bradě až ke krku. Pod jejím dotekem jsem přivřel oči a užíval si to příjemné mravenčení, které se rozlívalo na místech, kterých se dotkla.

Tak rád bych se dotkl já jí. Bez ostychu a strachu, ale to nebylo možné. Ne teď. Ne dokud byla člověk. Bylo by to pro ni příliš nebezpečné a to jsem za žádnou cenu nehodlal riskovat… Na tohle téma jsme už vedli několik rozporuplných rozhovorů, ale já si vždy stál za svým. Bohužel ona také.

Věděl jsem, že je to pro ni těžké, skoro stejně jako pro mě, ale musela být rozumná! Nikdy bych neriskoval její život jen k uspokojení své vlastní touhy.

Ruka se jí zastavila u lemu mého trička, trochu ho povytáhla, natáhla se a podívala se na mou hruď. „Žádný popcorn?“ zasmála se a já se k ní uvolněně přidal.

„Ne, myslím, že tam žádný nezůstal,“ smál jsem se, v očích jí zajiskřilo.

„Podíváme se,“ zamumlala tiše a rukou mi vjela pod tričko. Prsty mi přejížděla po břiše, v kterém jsem cítil stále silnější mravenčení. Toužil jsem po tom, aby se mě dotýkala, ale zároveň jsem věděl, že není dobré takhle pokoušet mé sebeovládání.

Z úst mi unikl přidušený vzdech, její dech trochu zakolísal, zhrubl. Ruka jí stoupala výš a výš, přejížděla mi po hrudi a já málem vyletěl z kůže. „Bello,“ zašeptal jsem zničeně a co nejjemněji jí ruku odstrčil.

Zamračila se a přetočila se na druhý bok. Mrzelo mě, že jí musím stále ubližovat, ale nešlo to jinak. Chvíli jsem se snažil uklidnit své rozuteklé myšlenky. Pak jsem si povzdechl, přetočil se čelem k ní a opřel se o loket.

Rukou jsem ji odhrnul vlasy z krku. Pod mým dotekem se zachvěla, ale jinak nereagovala. Byla na mě naštvaná, to jsem moc dobře věděl… Má ruka pokračovala dál a vlasy odhrnula až k zátylku, kam jsem ji letmo políbil.

„Bello? Lásko, nebuď na mě naštvaná,“ prosil jsem ji. Zavrtěla se, ale nepromluvila. Tohle asi nebude zdaleka tak jednoduché, jak jsem si myslel.

Zezadu jsem ji objal kolem pasu a přitáhl si ji blíž k sobě. Nebránila se, to bylo dobré znamení. Hlavu jsem si položil k té její. „Víš, že to nedělám schválně,“ šeptal jsem jí do ucha. „Víš, že tě miluju?“ Můj tón z toho udělal otázku.

Otočila se mi v náručí, nepodívala se mi do očí a hlavu mi zabořila do trička. Cítil jsem, jak se zhluboka nadechuje. „Vím,“ kuňkla, její hlas nezněl sebejistě jako obvykle… Mé objetí zesílilo, snad abych jí tak dokázal svou lásku.

„Nikdy bych ti takhle neubližoval, kdyby to nebylo nutné,“ řekl jsem smutně. Samotnému mi rvalo srdce, takhle ji vidět. Smutnou a bez jiskry, která pro ni byla tak charakteristická.

Na srozuměnou kývla hlavou a já si oddychl. To nejhorší máme za sebou. „Později si všechno vynahradíme,“ konejšil jsem ji a možná i sebe, „po tvé přeměně…“ procedil jsem skrz zaťaté zuby.

Nebyl jsem na sebe pyšný kvůli závazku, na kterém jsme se s Bellou dohodli. Ona pro mě byla vším a její duše pro mě byla stejně důležitá. Kolikrát jsem si nadával za to, co jsem ji slíbil, ale slib je slib… Navíc Bella měla podporu většiny mé rodiny. Oni se na to ale nedívali z mého pohledu, viděli jen to, co tím získají… Já však viděl všechno to, co tím Bella ztratí. Svou duši, možnost mít děti, žít normální život...

Jako by poznala, nad čím přemýšlím, mě objala nazpátek. „Miluju tě, vždycky budu,“ řekla něžným hlasem plným lásky.

„A já tebe,“ zašeptal jsem jí nazpátek ve snaze, aby můj hlas neprozradil všechnu tu paniku. „Už ses rozhodla, co chceš dnes dělat?“ zeptal jsem se ve snaze změnit téma.

Něco si pro sebe zabručela. „Nerozhodla,“ odpověděla nakonec, ale bylo na ní vidět, že se snaží něco vymyslet. „Vlastně,“ začala, „je Alice doma?“ Usmál jsem se.

„Určitě, a myslím, že se na tebe zrovna teď začala připravovat,“ zasmál jsem se a odlehčil tak tím napjatou atmosféru kolem nás.

Zašmátrala rukou za sebou a přehodila přes sebe deku, do které se zachumlala. „Ale bude muset počkat,“ zamumlala a přitulila se víc ke mně. Rukou jsem jí vískal ve vlasech, to ji vždycky uklidňovalo…

Po chvíli bylo slyšet jen její tiché oddechování a pravidelné bití jejího srdce… Poslední dobou bývala hodně unavená, bylo toho na ni moc.

Nespala dlouho, asi jen něco kolem hodiny. Tentokrát se nekonala žádná rozespalá scéna, byla čilá a plná energie. Přesně tak, jak jsem ji viděl nejradši… Vyšvihla se do sedu a promnula si oči. „Kolik je?“ zeptala se, stále ještě trošku mimo.

Podíval jsem se na budík na nočním stolku. „Půl dvanáctý,“ odpověděl jsem s úsměvem, který však ona neviděla. Byla ke mně otočená zády.

„Super,“ řekla nadšeně, „skočim si udělat něco k jídlu a můžeme jet.“

Vstala z postele a přešla do koupelny, odkud se ozval výbuch smíchu. Za chvíli stála ve dveřích s kartáčem v ruce. „Tos mi nemohl říct, že mám na hlavě vrabčí hnízdo?“ obvinila mě se smíchem.

S úsměvem jsem přešel k ní a objal ji kolem pasu. Byla o trochu menší než já, ale to pro nás nebyl žádný problém. „Nemohl. Co kdybychom cestou potkali nějakého ptáčka bez domova?“ zasmál jsem se a ona zase vyprskla smíchy.

„Dobře. Ale co kdybychom potkali dva? Co pak?“ zeptala se a volnou rukou mi zajela do vlasů. „Nebylo by pak fér mít hnízda dvě?“ Dodala a rukou mi rozcuchala vlasy. Ty už i tak neposlušně trčely každý jiným směrem.

„Výborně,“ zasmál jsem se, chytil její ruku a políbil ji na spodní straně zápěstí. „Snad nepotkáme celé hejno.“

„Snad,“ řekla vážně a zašklebila se. Se smíchem jsem ji popostrčil zpátky ke koupelně, ještě jsem zaslechl zklamaná slova „Tobě se to nelíbí?“

Opřel jsem se o futra dveří a čekal.

Podruhé už z koupelny vyšla upravená. Vlasy měla spletené do dvou povolených copů a usmívala se. Moc jí to slušelo. Seběhla dolů po schodech a vlítla přímo k ledničce. Chvíli se v ní přehrabovala a vyndávala nějaké věci na linku.

Posadil jsem se do jednoho z křesel, kde jsem seděl i ráno a sledoval ji. Dala vařit těstoviny a chtěla začít krájet zeleninu, ale já ji předběhl. „Ukaž, udělám to,“ vzal jsem jí nůž z rukou. Ne že bych jí nevěřil, ale nerad jsem viděla ostré věci v její blízkosti.

Zakroutila nesouhlasně hlavou. „Edwarde! Tohle už opravdu přeháníš,“ zlobila se. Nestačila pořádně ani pokračovat a už jsem jí podával mističku nakrájené zeleniny. Překvapeně na mě zírala. „Ehm, díky,“ poděkovala, stále zaražená mou rychlostí.

„Prosím,“ usmál jsem se. „Bylo to rychlejší. To musíš uznat,“ popichoval jsem ji. „A krásně jsem to nakrájel, podívej na tu papriku,“ řekl jsem a ukazováčkem ukázal do misky. Plácla mě přes něj a varovně zasyčela. Zasmál jsem se. „Dobrá, dobrá. Už ti nebudu pomáhat,“ rukama jsem udělal omluvné gesto a sedl si zpátky na své místo.

Když brala do rukou cedník a chňapku na horký hrnec, už jsem se zvedal, že jí pomůžu, ale zastavila mě rukou. „Opovaž se,“ zasyčela a já si poraženě sedl. S hrůzou jsem sledoval, jak slévá těstoviny a všude kolem ní jde pára.

Vítězně přesypala těstoviny z cedníku zpátky do hrnce a položila ho na linku… Otočila se na mě, ruce měla stále v chňapkách, a pronesla: „Vidíš a ani to nebolelo,“ vyplázla na mě jazyk a otočila se. V duchu jsem se smál, nahlas jsem si netroufl, nechtěl jsem ji ještě více popudit.

S už hotovým salátem přešla ke stolu a pustila se do jídla. Očividně jí chutnalo, protože za chvíli vyškrabávala talíř.

„Chutnalo?“ zeptal jsem se, i když to bylo nad oči jasné. Spokojeně zamručela. „To bylo určitě tou paprikou,“ rýpnul jsem si ještě a schytal jeden rádoby káravý pohled.

 

<< Ajjinka >>

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Twilly

11)  Twilly (14.02.2012 15:06)

opravdu je to oddechovka, asi bych se měla preventivně sklidnit, co? Pořád mi bublá adrenalin v uších.. no co.. jednou jsem začala od akčnějších témat, tak si to, holt, musím vyžrát

Janeba

10)  Janeba (07.12.2011 23:11)

Právě že né!!! Léčím si u tebe nervy!!! Mám se bát????

Ajjinka

9)  Ajjinka (07.12.2011 23:00)

Čoveče, Janeb, ty chceš na noc noční můry?

Janeba

8)  Janeba (07.12.2011 22:44)

Ajjinko, druhá kapitolka dopadla taky dobře, ikdyž jsem se chvilinku bála, že sis na ně stejně něco připravila! Osvěžující!!!!
Děkuji!!!

Paja

7)  Paja (06.11.2011 23:31)

Ti byli jednoduše stvořeni jeden pro druhého, nádherně se doplňují a to jejich láskyplné pošťuchování... úplně se tady rozplývám

ODCULTI

6)  ODCULTI (27.08.2011 08:02)

nenechavam komentare protoze si to chci precist :D

Ree

5)  Ree (19.06.2010 15:14)

Tvůj Edward je báječný Edward Teda Bellin, no :( Ale je úžasný

ambra

4)  ambra (19.06.2010 01:17)

I ty lištičko! Ono to vypadá tak prostě a jednoduše, ale každá větička je na svém místě a i ta vážná témata řeší tak, že je beru i já, starý cynik, vážně... Ale stejně si to áááách neodpustím. :D :D Moc moc moc hezké!

Karolka

3)  Karolka (12.06.2010 09:56)

Já jsem tak mimo, že jsem přečetla nejdřív trojku a pak teprve dvojku. Asi ti vypadla ze série, ale já si toho nevšimla... Tak, klid. K věci. Miluju ty drobné detaily, které pro ně vymýšlíš, způsob, jak spolu mluví, jak se jeden druhého dotýkají. Úplně se tetelím.

Nebraska

2)  Nebraska (04.06.2010 07:23)

Ajji, to je paráda :-D Vůbec mi nebadí, že mi dítě hraje u hlavy na piánko
A moc se mi líbí, jak pestrej máš slovník, super

1)   (28.04.2010 20:57)

Prostě dokonalý!!!!!=)))))))

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek