22.06.2012 [14:30], ambra, Povídky jednorázové, komentováno 32×, zobrazeno 5049×

Trošku se mi to vymklo, takže zítra bude ještě závěrečná část :-).

Dnes se přesuneme do Seattlu. Podplatila jsem Osud, aby Edward nebyl jediný, kdo si sbalil kufry...

Děkuju za krásné komentáře ♥

Seattle, září

Esme byla jako na trní. Vzala si k sobě Renesmé na celé prázdniny, koncem srpna ji přivezla, pár dnů se zdržela, ale teď už zase pospíchala za otcem.

Jenže já ještě pořád nenašel chůvu. Dost dobrou chůvu. Takovou, která by aspoň vzdáleně připomínala Siobhan. Podcenil jsem to. Přes léto jsem měl plno práce se zařizováním bytu a s přípravou přednášek na zimní semestr a září mě zaskočilo tím, jak brzy přišlo.

I když možná… možná jsem prostě doufal, že se Esme rozhodne nechat si vnučku u sebe.

Zvláštní. Nedělalo mi problém přemýšlet o Renesmé jako o něčí vnučce. Slovu dcera jsem se ale stále vyhýbal. Jistěže jsem byl rád, když jsem ji po dvou měsících spatřil a ona mě poznala. Přesto… Nepochyboval jsem, že s mými rodiči by měla šťastnější dětství, než se mnou. Na podobné úvahy už ale nebyl čas. Esme se tvářila, že ji nikdy nic podobného ani nenapadlo. Slíbil jsem jí, že to do tří dnů zařídím. Z agentury mi poslali další kandidátky. Všechny byly dokonalé. Dokonalé a… studené jako psí čumák. Ze starého Edwarda Cullena nezbylo téměř nic, ale byl jsem aspoň ochotný přiznat, že k Renesmé potřebuji někoho, kdo bude schopný nějak zaplnit citovou prázdnotu v jejím životě. Prázdnotu, která obklopovala mě.

Nakonec jsem v zoufalství vyvěsil inzerát na fakultě. Neuvedl jsem své jméno ani telefon. Jen adresu a čas, ve kterém je možno se přijít představit. Ve stejný den začaly přednášky.

U té poslední – Anglická literatura dvacátého století – jsem se už jen těžko soustřeďoval. Myslel jsem na to, že nápad s inzerátem na školní vývěsce byla naprostá pitomost. Rozhodl jsem se, že ho ještě před odchodem domů sundám a vyhodím. Možná ta Nora nebyla úplně špatná. Nora byla druhá z pěti uchazeček, které mi poslali z agentury. Snad bych ji dokázal přemluvit, aby se zbavila těch příšerných umělých nehtů…

Mrzelo mě, že si o mně tahle skupina studentů zřejmě neudělala nejlepší obrázek, ale koneckonců jsem měl celý semestr na to, abych je přesvědčil, že můj výkon u první přednášky byla jen mimořádná indispozice.

„Před odchodem se u mě každý z vás zastaví a nahlásí mi téma pro zápočtovou esej,“ ukončil jsem dvouhodinové mučení. Podle očekávání se ke mně nahrnuli, jako by na tom závisel jejich život. U nejlehčích témat se rychle plnily kolonky pro jméno.

Zůstala sedět, dokud se učebna nevyprázdnila. Do té doby jsem si jí nevšiml. Drobná postava a záplava plavých vlasů. Poznal jsem ji, až když stála přímo přede mnou. Mohla by být klidně holohlavá, ty oči bych si nespletl. Dlouho jsme se na sebe jen dívali. Byl jsem rád, že sedím.

„James Joyce,“ řekla nakonec tiše. Trhl jsem sebou a rychle sklonil hlavu. Přelétl jsem zbývající témata.

„Víte to jistě?“ zachraptěl jsem se a snažil se udržet pohled na papírech před sebou. „Jsou tu rozhodně snazší témata.“

„Píše se mi dobře o tom, co mám… ráda.“ Nesebral jsem odvahu, abych se zeptal, co má ráda na deprimujícím Joyceovi. Všechnu odvahu jsem totiž potřeboval pro následující otázku.

„A vaše jméno?“

„Swanová. Isabella Swanová.“

Ze školy jsem utíkal tak rychle, že jsem se zapomněl stavit u nástěnky s inzeráty. To mě ale zrovna teď trápilo ze všeho nejmíň. Měl jsem problém. Velký problém. Jistě, striktně vzato jsem nenesl žádnou odpovědnost. Spal jsem s ní v době, kdy mě ani ve snu nemohlo napadnout, že bude mou studentkou. Navíc na opačném konci Států. Co to sakra je? Nějaká podělaná hra na osud? Jistěže jsem si pamatoval její poslední větu. Pamatoval jsem si každé její slovo. Každé zašeptání, každý nádech, každý sten, každý…

Isabella…

Proboha, Edwarde, vzpamatuj se! Srdce mi bušilo jako splašené a určitě za to nemohl jen úprk přes parkoviště. V autě jsem se cítil… bezpečněji. Nedokázal jsem hned odjet, potřeboval jsem se aspoň trochu uklidnit a srovnat si v hlavě, co s touhle situací budu dělat. Místo souvislých myšlenek jsem ale dokázal vnímat jen to, jak mi krev ve spáncích buší do rytmu toho jediného slova – Isabella, Isabella, Isabella… Snažil jsem se vybavit si její tvář v době, kdy ještě měla hnědé vlasy. Po nějaké době jsem z toho ale začal šílet, protože její obličej se začal prolínat s obličejem mé Isabelly. Skutečné Isabelly. Jediné pravé Isabelly.

S trhnutím jsem se narovnal. Šokovaně jsem zaostřil na hodiny na palubní desce. Strávil jsem tam téměř hodinu a půl. A cítil se ještě zoufalejší, zmatenější a… šťastnější, než když za ní zapadly dveře učebny. Nastartoval jsem a pomalu vyrazil k domovu. Už jsem si nedělal iluze, že něco vymyslím, chtěl jsem si prostě ještě chvíli užít ten pocit. Navzdory všemu… nějaká moje část byla šťastná, že se tu objevila. Jen pohled na ni ve mně probudil něco, co jsem chtěl navždy pohřbít spolu s tělem své ženy. Bolelo to, ale zároveň bylo zvláštně naplňující a osvobozující cítit se po tak dlouhé době znovu jako člověk. Nemyslel jsem si, že ten pocit přežije víc než pár hodin. Bylo jasné, že s Isabellou Swanovou se nemůžu setkávat jinde než v učebně – jen tak, jako se učitel setkává se svými žáky. I tak jsem ale cítil něco jako… naději. Možná spíš její odlesk nebo stín, ale poznával jsem to. Naděje. Zapomněl jsem, že to slovo může mít nějaký obsah. Skoro jsem cítil její sladkou chuť na jazyku.

A strašně moc připomínala chuť Isabelly Swanové.

Z kuchyně se ozývaly veselé hlasy. Poznal jsem, že kromě Esme a Renesmé je tam ještě někdo. Můj najednou unavený mozek neochotně zpracovával představu, že přeci jenom budu muset mluvit s nějakou uchazečkou o místo chůvy.

Otevřel jsem dveře a rovnou se mezi nimi opřel. Vlastně už mě to ani nepřekvapilo.

„Ahoj, Edwarde!“ Esme se zase tvářila, že nevidí můj výraz. Za poslední rok se v tom stala přebornicí. „Tohle je Bella, vlastně slečna Swanová,“ usmála se na ni omluvně. „Myslím, že bude pro Renesmé perfektní.“ Jako by chtěla potvrdit její slova, malá radostně zavýskla a třískla plastovou miskou o desku své jídelní židličky.

„Vy mě pronásledujete?“ procedil jsem skrz sevřené zuby. Záblesk štěstí a naděje zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Zčervenala a několikrát zamrkala. Byl jsem si téměř jistý, že se jí zaleskly oči. To bylo v pořádku. Možná se teď její pocity aspoň vzdáleně podobaly těm mým.

„Můžeme si promluvit vedle?“ ukázal jsem rukou ke dveřím do obýváku. Mlčky k nim došla a počkala, až je otevřu. Ignoroval jsem Esmeiny nazlobeně semknuté rty.

„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se bez okolků. Stáli jsme naproti sobě jako boxeři v ringu.

„Co přesně?“ Bylo jasné, že se rozhodla přistoupit na můj způsob vedení rozhovoru. Slzy zmizely. Zuřila.

„Trochu moc náhod na jeden den, ne? Souvisí to nějak s tím vaším… slibem?“ Usmála se a ten úsměv byl tak hořký, až mi na zlomek vteřiny moje vlastní bolest připadala nevýznamná.

„Neměla jsem čas starat se o svoje hloupé sliby. Máma se vypařila a já musela svoje čtyři mladší sourozence odstěhovat k tátovi, který je dřív vídal dva týdny v roce. Bydlí ve Forks, kus od Port Angeles. Seattle je nejbližší možné místo, kam jsem mohla nastoupit do školy. Už dvakrát jsem to kvůli mámě odkládala. Táta to nedovolil.“ Nepochyboval jsem, že mluví pravdu. Zdála se mi starší, než její spolužáci. Ne vzhledem – ve spánku zřejmě vypadala na patnáct – ale něco v jejích očích a ty ustarané vrásky mezi obočím a v koutcích úst…

„To je mi líto,“ řekl jsem a doufal, že to zahrnuje všechny trable, které ji v životě potkaly. Včetně setkání se mnou.

„Mně je vaší ztráty taky líto,“ odpověděla okamžitě. Znovu ve mně vzkypěla zlost. Očividně nesnášela, když ji někdo litoval. Předvedla mi to tím nelepším možným způsobem.

„Děkuji.“ Zněl jsem tak chladně, jak jsem chtěl. „O to víc je mi líto, že musím vaši žádost o místo odmítnout. Byl to hloupý nápad, ten inzerát zítra sundám, já…“

„To nebude potřeba,“ ušklíbla se a vytáhla z kapsy pomačkaný kus papíru. „Strhla jsem ho hned ráno. Proč myslíte, že jsem přišla jen já?“ Její otevřenost mě zaskočila.

„Vážně to nejde,“ zavrtěl jsem hlavou a doufal, že to s ní zvládnu skončit bez toho, že bych ji musel oslovit.

„Protože jsme spolu spali? Já s tím problém nemám.“ Pevně se mi dívala do očí. Uhnul jsem jako první.

„To taky, ale teď jsem váš učitel a taky…“

„Ve škole se to nikdo nedozví. Potřebuju tu práci. Děti hlídám, kam má paměť sahá. Čtyři mladší sourozenci, vzpomínáte? Kromě toho pár bohatších rodin, které mi mohly pořádně zaplatit. Taky knihovnice, uklízečka, servírka…“

„Dobře, to stačí,“ přerušil jsem ji. „Oba chodíme do školy. Nemůžete Renesmé hlídat, protože jsme pryč ve stejnou dobu,“ prohlásil jsem vítězoslavně. Tohle byl konečně dost pádný argument.

Jen se ušklíbla, založila si ruce na hrudi a naklonila hlavu k rameni. Jako by říkala Vážně si myslíš, že jsem tak pitomá?

„Všichni učitelé vypisují i odpolední a večerní kurzy. Všichni, kromě vás. Vaše přednáška je jediná, kterou mám před pátou odpolední. A na ty dvě hodiny jednou týdně bych zařídila hlídání ze svého platu.“ Olízla si spodní ret a to byla jediná známka nejistoty, kterou jsem na ní za celou dobu zpozoroval. Zahnala mě do kouta. Díval jsem se do těch velkých hnědých očí a srdce se mi znovu rozbušilo rychleji.

„Nejde to, Isabello... Nechtěj to po mně…“

„Nemusíme spolu trávit víc, než dvě minuty denně,“ pokračovala tím svým odhodlaným hlasem, ale její horní ret se trochu zachvěl. „Minutu při ranním předání, minutu, až se vrátíte. Jsem dobrá, vážně, vážně dobrá.“ A pak řekla něco, co rozhodlo. „Nebudu jen chůva. Nessie je úžasná, dokážu jí dát víc, když…“ Rychle si skousla ret. Oba jsme věděli, co chtěla říct.

Dokážu jí dát víc, když vy nemůžete.

„Zítra v osm. Těch pár základních informací raději sepíšu a nechám na ledničce. Ve škole se to nikdo nedozví. Nebudete se ke mně nijak hlásit. Ani kvůli Renesmé, ani kvůli…“ No, dnes zůstala spousta vět nedokončených.

Nadšeně přikyvovala a doslova zářila. Jednu chvíli to vypadalo, že mě obejme. Naštěstí si to rozmyslela. Místo toho začala couvat ke dveřím. Asi měla strach, abych si to nerozmyslel.

„Ještě jedna věc,“ zarazil jsem ji. „Žádné zkomoleniny. Jmenuje se Renesmé.“

Zářivě se usmála. Pokusil jsem se ignorovat bodnutí u srdce.

„Pokusím se. A když jsme u toho… Já jsem Bella. Vždycky jen Bella.“

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

12)  Marcelle (22.06.2012 20:20)

Tohle bylo vážně oddechové a bolelo o o hodně míň. Děkuju Amřičko, jsi vážně moc skvělá

11)  sfinga (22.06.2012 20:13)

Miláčku, jak tohle rozpleteš? Chápu, že se ten moula brání, přišel o ženu a teď se mu cpe do života ta, od které to nejméně očekával. Dokáže zbořit jeho zábrany? A dokáže mu připomenout, že to dítě - jeho dcera se nenarodilo jemu naschvál, neukradlo mu jeho ženu a má právo na jeho lásku a něžnou péči?

Ježíš, těším se a bojím na třetí díl. Tohle bylo dokonale ambrovské, takže se oprávněně děsím konce

10)  Niky (22.06.2012 20:03)

Uuuuch Úžasné, krásně se to rozvíjí. Moc, moc se těším na další část!

9)  piky (22.06.2012 19:44)

8)  Hanetka (22.06.2012 17:17)

Ach jo, Edwarde... No tak se těším na zítra. Ale sem se nejspíš ještě vrátím. Díky, ambři!

7)  Paja (22.06.2012 17:07)

Jsem zvědavá jak jim ta jejich předsevzetí a dvě minuty denně u něho v bytě dlouho vydrží
Krása, že přibyde ještě jeden dílek mi vůbec, ale vůbec nevadí, děkuju

5)  Pilly (22.06.2012 15:30)

úžasné

3)  Clea (22.06.2012 15:13)

ani nevím co mám napsat... bylo to dechberoucí, naprosto úžasné
tahle Bella se mi moc líbí a doufám, že zůstane u Nessie
Nemůžu se dočkat toho dalšího dílu a hlavně doufám, že se Edwardův vztah k Nessie zlepší, kdyby měl zůstat takhle tak...
opět díky, ambro za úžasný díl

2)  leelee (22.06.2012 15:09)

dar seslaný z nebes? příslib nového začátku?
mno řekněme, že se tak jednou za život povede, aby si dobrej inzerát přečetl a rozluštil jen jeden člověk (jo už se mi to povedlo)a nakonec vyhrál,
je tu sice pár věcí který se mohly stát (jako že viděla, když dával inzerát na nástěnku,...) ale proč si katzit dojem z přesně odměřeného počtu slov

Q

P.S.: až se naučim číst perexy budu vědět že to neni konec

1)  Nosska (22.06.2012 15:08)

Je to zvláštní, asi už jsem si u Tebe zvykla na lepší happyendy, tohle mi přijde jako konec jednoho dílu, po kterém by měl jistojistě následovat další... Nemyslím tím, že bych Tě chtěla nutit psát další díl, jen že tohle není Tvůj typický konec.

«   1 2