Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Kris%20blond.jpg

Tahle povídka snad ani hůř začít nemohla.

Edward a Isabella jsou sice manželé, ale Isabella umírá při porodu vymodleného dítěte...

Takže tu máme jednoho opuštěného a zoufale smutného sexy taťku.

Co s ním?

Další krátká oddechovka :)

Edit: První část z očekávaných tří;)

 

 

 

Phoenix, červen

 

„Vážně nemám ještě pár dnů zůstat?“ Esme nedokázala potlačit úzkost v hlase a soucit v očích. Obojí jsem se snažil nevnímat.

„Zvládneme to, mami, slibuju. Odpoledne nastupuje chůva, a kdybyste se potkaly, pravděpodobně bys ji vyděsila tak, že už by se nikdy neukázala.“ Bylo zvláštní, jak jsem ve svém stavu dokázal odříkávat tyhle banální věty.

Znovu nerozhodně přešlápla.

„Taxi čeká, mami,“ připomněl jsem jí jemně. „Víš dobře, že je táta bez tebe úplně nemožný, musíš za ním.“ Poraženě se pousmála. „Kdyby to aspoň nebylo tak daleko,“ vzdychla si a v tom povzdechu zaznělo definitivní smíření se s tím, že mě tu nechá samotného s mou novorozenou dcerou.

Pevně jsem ji objal. Nemohl jsem říct nahlas, že jsou mnohem horší vzdálenosti. Vzdálenosti, které nikdy nepřekonám.

 

Renesmé se rozplakala sotva minutu po tom, co za Esme zaklaply dveře. Stál jsem nad postýlkou a úplně ochromený novou vlnou bolesti zíral na ten postupně rudnoucí bezmocný uzlíček.

Jak jsi mi to mohla udělat, Isabello? Tuhle otázku jsem si opakoval už dva týdny téměř nepřetržitě. Ode dne, kdy se narodila Renesmé. Ode dne, kdy zemřela Isabella. Moje Isabella.

Ještě pořád jsem nedokázal říct moje Renesmé.

Jistěže byla moje – její vlasy a oči o tom svědčily víc než jasně. Ale ještě jsem nepřišel na to, jak mám milovat člověka, kvůli kterému jsem přišel o svou lásku. Rozum mi samozřejmě říkal, že Renesmé za nic nemůže. To Isabella si navzdory své nemoci vymohla, že budeme mít dítě. Chytrák doktor jí namluvil, že čím mladší to riziko podstoupí, tím větší je šance, že to zvládne. Nikdy nepoužil to správné slovo – přežije. Vždycky jen to pitomé zvládne. Opakem zvládne nebyla smrt, ale nic neříkající nezvládne. Isabella to nezvládla a z jejího polštáře se každým dnem s beznadějnou neúprosností ztrácely poslední zbytky její vůně. Věděl jsem to. Každou noc jsem jím dusil svoje jednou zoufalé, podruhé vzteklé vzlyky.

Rozum věděl, že se můžu zlobit na Isabellu a samozřejmě na sebe – vždyť jsem jí nakonec ustoupil. Bylo ale tak snadné svádět všechnu tu až do morku kostí zažranou bolest na to malé ukřičené stvoření, které se navzdory mému stavu bezohledně dožadovalo uspokojení svých primitivních potřeb.

Opatrně jsem ji zvedl a na přebalovacím pultu zkontroloval plenku. Byla v pořádku, a tak jsem se i s ní vydal k lednici. Esme mi připravila několik lahviček s mlékem. Stačilo je vložit do mikrovlnky. Renesmé vypila celou dávku, ale hned potom začala znovu plakat. Jak se stupňoval její křik, rostl i můj pocit bezmoci a zoufalství. Nakonec jsem ji vzal do pracovny, spustil ze stropu plátno, u kterého jsem si ještě i teď, po dvou letech na fakultě, občas zkoušel některou ze složitějších přednášek, a nastavil v počítači přehrávání několik měsíců starých záběrů.

Isabella u slavnostní večeře, kterou připravila jako překvapení, aby mi oznámila, že je těhotná.

Isabella a první nákup dětského oblečení.

Isabella ve starém tričku a s obličejem plným barevných šmouh malující dětský pokoj.

Isabella v už zařízeném pokoji – sedící v houpacím křesle, hladící si vystouplé břicho a zpívající Malého pavoučka.

U té hloupé písničky přestala Renesmé konečně plakat. Nastavil jsem přehrávání tak, aby se poslední minuty opakovaly stále dokola.

Usnul jsem na pohovce s Renesmé v náručí.

 

 

Phoenix, červen, o rok později

 

Do konce letního semestru zbývalo pár dnů. Postupně jsem vyklízel svou pracovnu na fakultě. Dal jsem tomu rok, ale chodit denně ulicemi, které budu mít navždy spojené s Isabellou, se ukázalo být nad mé síly. Jako bych si dobrovolně, každý den znovu a znovu, rozdíral starou ránu a sypal do ní sůl. Děkan chápal mé důvody, a i když mi napsal takové doporučení, že jsem si nakonec mohl vybírat, rozhodl jsem se pro méně atraktivní nabídku ze Seattlu. Některé vzdálenosti jsem nemohl nikdy překonat, ale jiné jsem mohl alespoň zkrátit. Esme byla šťastná, že teď nás budou dělit už jen dvě hodiny letu.

Uplynul přesně rok od Isabelliny smrti a já cítil od rána zvláštní neklid. Renesmé byla vůči mým náladám naštěstí imunní, a tak se se mnou loučila s obvyklým šťastným úsměvem. Z velké části jsem za její správný duševní vývoj vděčil především Siobhan, naší irské chůvě s širokou náručí a ještě širším srdcem. Postupně se stala i naší hospodyní a jen kvůli ní jsem náš odjezd tak dlouho odkládal. Bolelo mě, že o ni Renesmé přijde, ale doufal jsem, že stejné štěstí budeme mít i v Seattlu.

V práci jsem se zdržel, jak to jen šlo, ale nakonec jsem to už nemohl odkládat. Stavil jsem se v květinářství a nechal si svázat dvaadvacet růží.

Zapadající slunce se odráželo od narůžovělého mramoru Isabellina náhrobního kamene. Nechodil jsem sem často, nebylo to nutné. Povídal jsem si s ní denně, prakticky nepřetržitě. Byl jsem si jistý, že se s ní kdekoliv jinde setkám snáz, než tady, na tom falešně optimistickém místě plném svěže zelené trávy, zpěvu ptáků a voňavých květin. Přesto – dnes jsem se chtěl rozloučit a připadalo mi správné přijít i sem.

„Odjíždíme, lásko,“ šeptal jsem a horký suchý vítr odnášel má slova k prázdné obloze. „Tady jsme byli spolu, nechci tu žít bez tebe. Trochu doufám, že se mi na novém místě podaří se vzpamatovat – hlavně kvůli Renesmé – ale zároveň se toho děsím. Nechci začínat nový život. Chci ten náš starý. Chci ho tak moc, že jen myšlenka na to, že už opravdu nikdy nebude, je…“ Nedopověděl jsem. Nedokázal jsem najít dost výstižná slova. Ale byl jsem si jistý, že ona mi rozumí.

Zavřel jsem oči a snažil se uvěřit, že v závanech větru cítím její dech a nehmotné konečky jejích prstů, jak mi čechrají vlasy.

 

Nechtělo se mi domů. Cítil jsem se osamělý a vyprahlý. Když jsem míjel jeden z odpoledních barů, napadlo mě, že aspoň jednu část té vyprahlosti bych mohl zahnat. Zaparkoval jsem a zavolal Siobhan. Věděla, co je za den. Nemusel jsem jí nic vysvětlovat.

Nepamatoval jsem si, kdy jsem naposledy pil. Možná při té slavnostní večeři, když mi Isabella podala přes stůl maličkou krabičku s ještě menšími botičkami… Zatřásl jsem hlavou. Poprvé mě napadlo, že na to už nechci myslet. Ne v ten den. Ne v tu chvíli. Byl jsem tak unavený…

Dal jsem si pár panáků a dovolil sebelítosti, aby ze mě na pár hodin udělala to, co jsem opravdu byl a co jsem už celý rok tak urputně a zároveň zbytečně potlačoval. Seděl jsem tam jako naprostá troska, zíral na trochu popraskanou desku stolku pro dva a představoval si, že se každou chvíli otevřou dveře a dovnitř vběhne udýchaná Isabella s úsměvem a omluvou na rtech.

Když jsem začal přemýšlet o tom, že je nejvyšší čas se zvednout a jít domů za Renesmé, někdo přeci jen dosedl na prázdnou židli.

Záplava hnědých vlasů, světlá pleť… Na chvíli mi vynechalo srdce. Asi jsem se tvářil jako šílenec, protože to děvče se neklidně zavrtělo. Zůstala sedět zřejmě jen proto, že jí bylo trapné vyskočit a dát se na útěk.

„Pardon,“ omluvila se a zacinkala svazkem klíčů. „Jen jsem přijela vyzvednout kamarádky. Jedu rovnou z práce a příšerně mě bolí nohy,“ zašklebila se. Postupně mi to docházelo. Bar praskal ve švech, místo u mého stolku bylo jediné volné. Nikdo jiný neměl dost odvahy přisednout si k chlapovi, který tam seděl se zjevným úmyslem – pořádně se opít. Ona to udělala jen proto, že byla příliš unavená a roztržitá.

A kromě toho byla taky … krásná. Ne takovým tím klasickým způsobem. Na to byla příliš drobná a zdánlivě obyčejná, ale její oči… panebože, hnědé oči… zářily. Znal jsem jen jednoho člověka, jednu ženu, která měla takové oči…

Dívka se znovu zavrtěla. Pořád jsem na ni zíral. Tentokrát ale neuhnula pohledem.

„Jste tady sám?“ zeptala se tiše. Přikývl jsem. Zřejmě si musela myslet, že jsem navíc němý. Nervózně zatěkala pohledem k chodbě, vedoucí na toalety. Vyskočila až příliš nadšeně.

„Omlouvám se, že jsem vás vyrušila, už…“ Od záchodků vycházely dvě rozjásané dívky. Zbývaly mi vteřiny. Natáhl jsem se a vzal hnědovlásku za ruku. Nebylo to snadné. Obě dlaně měla sevřené do pěstí.

„Pošli je domů taxíkem, prosím,“ zachraptěl jsem. Druhou rukou jsem sáhl do zadní kapsy kalhot, abych jí podal nějaké peníze, ale zarazil mě její výraz. Ona o tom opravdu uvažovala. Strnul jsem. Díval jsem se jí do očí a snažil se sebrat poslední zbytky toho, kým jsem kdysi býval. Doufal jsem, že nějak pozná, že nejsem ani šílenec, ani masový vrah. Že jsem jen zoufale sám.

Když se ke mně znovu váhavě posadila a já ji požádal, jestli bych jí mohl říkat Isabello, v jejích očích se mihlo pochopení. Jako by všechno zapadlo do sebe. Souhlasila.

 

Nehrála žádnou komedii. Trvala na tom, že pojedeme jejím autem, ale po polibku toužila stejně jako já. Bylo to jako… tropická bouře. Průtrž, která se vezme odnikud a během vteřiny změní horoucí peklo v chladivý ozón. Dotýkala se mě stejně hladově, jako já jí, líbala mě se stejnou nedočkavostí a její dech se zrychloval přesně, jako ten můj. Přesto to po chvíli dokázala ukončit.

„Tady ne,“ zalapala po dechu. „Ne v autě jako nějací…“ Opřel jsem se čelem o její rozpálené rameno a snažil se trochu uklidnit a uvědomit si, co se vlastně děje. Ale obojí bylo zbytečné. Tento den byl stejně nesmyslný jako stejný den přesně před rokem. Nic nedávalo smysl…

Byla tu jen další část mé vyprahlosti, kterou jsem mohl zmírnit. Aspoň pro dnešní noc…

 

Ukázalo se, že ty další dvě dívky jsou její spolubydlící. Každá měla svůj pokoj, ale koupelnu měly společnou. Celou dobu ve sprše se mě proto snažila umlčet polibky. Naštěstí hluk bylo to jediné, čemu se bránila…

Laskal jsem její tělo a připomněl si s ní vše, co jsem kdysi znával – něhu i hrubost na hranici bolesti. Byla tvárná jako hlína, ale zdaleka ne tak pasivní. Vracela mi všechno, co dostala. Často i to, o čem si jen myslela, že to dostala. Protože někdy nad ránem jsem pochopil, že její něha je skutečná. Že když se nade mnou sklání, líbá moje tělo a šeptá mé jméno, je v tom mnohem víc, než jsem jí mohl dát já.

Po několika divokých hodinách jsem si ji přitáhl na sebe a jen ji dlouze líbal. Ty ostatní věci šly vyřešit jinak, ale tohle – dotek rtů, její jazyk v mých ústech, její horký dech, tiché sténání, které je slyšet jen když je někdo takhle blízko, srdce bijící proti srdci, propletené prsty a pot na rozpálené kůži – tohle ze mě zase mohlo udělat lidskou bytost.

Kdybych to dovolil.

„Chtěla bych ti říct svoje jméno,“ zašeptala unaveně. Předchozí vroucnost ale nezmizela.

„Dneska jsi mi pravděpodobně zachránila život, Isabello,“ řekl jsem místo odpovědi. Něžně, ale nekompromisně jsem ji ze sebe odkulil a zvedl se dřív, než mě mohla znovu obejmout.

„Za dva dny odjíždím, takže od tebe nebudu chtít telefon, ale chtěl bych, abys věděla…“ Netušil jsem, jak to říct, aby v tom bylo všechno důležité. Přesto jsem to zkusil.

„Znal jsem jen jednu dívku, která byla jako ty. Ta nejúžasnější bytost ve vesmíru…“

Nadechla se, aby něco řekla, ale nakonec se jen usmála.

„Jednou si tě najdu, Edwarde. Slibuju.“

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

Marcelle

15)  Marcelle (20.06.2012 22:14)

ta bolest na začátku se mi přetavila v ještě větší bolest a vůbec nevím proč :'-( :'-( :'-(

Paja

14)  Paja (20.06.2012 22:10)

Ano , tohle přesně mi chybělo, ty jsi mi chyběla, tvoje písmenka a TEN pocit

P.S. Kdypak že to bude pokračování? Už teď je pozdě

Luciana

13)  Luciana (20.06.2012 21:56)

Ufff ... tohle, že má být oddechovka???? Ty blááááho Jedním slovem - krása! Zhltla jsem to na jeden zátah a ještě teď to rozdýchávám, emocema to jenom prýštilo, proto doufám, že jim dáš šanci aby se znovu potkali Děkuji ti za opět úžasné čtení

Bye

12)  Bye (20.06.2012 21:47)

Co k tomu dodat? Nádhera jako vždy z tvého pera. Těším se, jak to rozuzluješ. Jakpak se teda ta krásná neznámá jmenuje?
Takoví chlapi se dají fakt potkat? V baru? Tak to abych vyrazila!



(Zab mě! Zase jsem tě poznala podle názvu... )

maryblack

11)  maryblack (20.06.2012 21:36)

těším se na pokračování

10)   (20.06.2012 21:12)

zbožňuji tvé řádky Ambro ,ale teď jsem plná smutku a bolesti , vrátím se ,až to v sobě nějak zpracuji , promiň

9)  hela (20.06.2012 21:11)

no páni tohle byla nádhera a prej oddechovka naprosto úžasné, těším se na pokráčko

Lenka

8)  Lenka (20.06.2012 19:46)

Ambříčko, příště prosím varování. Tohle pro mne teda fakt nebyla oddechovka.
Ale je to naprosto úžasná smršť emocí.
Nádhera. Děkuji.

Bosorka

7)  Bosorka (20.06.2012 19:34)

Ambři - v tomhle vedru je tahle "oddechovka" smrtící

Clea

6)  Clea (20.06.2012 19:29)

nádhera v tý první půlce jsem přímo cítila obrovský balvan na hrudi, chudák Éda...:( naprosto skvěle dokážeš přenést na čtenáře všechny ty pocity...
Jsem hrozně moc zvědavá na pokračování, doufám že ho opravdu najde (sem zvědavá jak) a doufám, že Nesie bude v pořádku a že Éda už překonal ty pocity z prvních dní
Moc děkuju, ambro

Niky

5)  Niky (20.06.2012 19:18)

Ambři, tak oddechovka, jo?! Mám co dělat, abych se po tomhle uklidnila. Úžasné! Moc se těším na druhou část

sfinga

4)  sfinga (20.06.2012 17:35)

Ambro, jen tři slova:

JSEM NA PRACH

Pilly

3)  Pilly (20.06.2012 15:44)

Marvi

2)  Marvi (20.06.2012 15:30)

Tak to jsem zvědavá jestli jej nakonec najde! Velmi skvostně napsáno, ovšem jako vše od tebe. Těším se na druhou část!
Nádhera!!!!

Ajjinka

1)  Ajjinka (20.06.2012 15:29)

Ty... ty... ty jedna!
Nemám ráda, když je Edward smutnej, nedej bože, když trpí, ale ty evidentně nemáš slitování! S chudáčkem zelenookým
Chjo, ambři, ty umíš všechno tak podat, že je mi ho fakt strašně líto, což je fakt šílený Ale žeru tě za to, bezpodmínečně a nekonečně
A taky tě sežeru, když pokračování nebude brzo, brzičko

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek