Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/twilight%20v%C3%A1no%C4%8Dn%C3%AD.jpg

Moje milé trpělivé! Tak mi konečně jakž takž fungují obě ruce a já si prostě nemohu odpustit vánoční povídku, kterou dodávám každý rok (i když už je trapně po Vánocích).

Slibovaná dávka cukru je tu a já už snad konečně začnu trochu fungovat!

 

Edward

 

„Alici nebo Emmetta taková pitomost nenapadne ani na vteřinu! Nevykládej mi, že ses rozhod teďka! Měl jsi to naplánovaný! Proto ses vykašlal na chirurgii, proto ten nečekanej zájem o usoplený mrňata!“ S tím, jak se Laurenin hlas blížil k frekvenci, která je pro lidské ucho téměř nepostřehnutelná, žilka na jejím pravém spánku tepala stále prudčeji. Při každé naší hádce jsem si říkal, že příště už prostě musí prasknout, i když jsem už ve třeťáku (tehdy jsme spolu chodili rok a já si toho poprvé všiml) strávil půlden ve fakultní knihovně, kde jsem si ověřil, že to fyzicky není možné. Přesto - pokud se to vážně mělo stát, tak určitě dnes. Pár minut po tom, co jsem jí oznámil svoje rozhodnutí.

„Chtěli jsme se brát, Edwarde, vzpomínáš?“ zamávala mi před nosem rukou, která se skoro prohýbala pod tíhou toho pitomého prstenu. Zaskřípal jsem zuby.

„Ještě pořád můžeme, Lauren,“ ozval jsem se chabě. Vytřeštila na mě oči. Dokonale nalíčené řasy se jí při tom vždycky zachytily v ještě dokonaleji upraveném obočí.

„A žít budeme v tom nemožným pralese? Je zázrak, že vás v tom baráku nikdy nikdo nepřepadnul!“

„Neměla bys tolik koukat na horory.“ Nemohl jsem si pomoct. Žilka už tepala jako pominutá.

Zalapala po dechu. „Ty… ty jeden… burane blbej forkskej!“ Ostře se otočila a vyrazila ke dveřím. Znal jsem ji příliš dobře, než abych si myslel, že tohle už je konec jejího výstupu. Měl jsem pravdu. Než vzala za kliku, znovu se ke mně obrátila. „Do Vánoc jseš zpátky. Ale nemůžu ti zaručit, že tu ještě budu !“

„Taky tě miluju!“ zavolal jsem do dveří, které se po tom, co s nimi za sebou práskla, ještě pár vteřin chvěly.

V autě jsem měl spoustu času, abych si náš rozhovor znovu přehrál. Lauren měla pravdu. Alice i Emmett měli své životy definitivně jinde. Jenže nejspíš ve chvíli, kdy mi tenhle fakt došel, jsem si uvědomil, že někdo by se měl do Forks vrátit. Ta barabizna uprostřed džungle, jak náš dům Lauren obvykle nazývala, patřila otcově rodině tři generace. Se smrtí rodičů jsem se nevyrovnal, s tím se úplně nevyrovná nikdo, komu se to stane v osmnácti, ale naučil jsem se s tím žít. Postupně mi ale došlo, že rozhodně nedokážu žít s vědomím, že navždy opustím místo, kde spolu vychovali tři děti. Kde se milovali. Kde jsme všichni byli šťastní.

A tak jsem si ověřil to, co jsem beztak tušil. Doktor Weber, úžasný pediatr, který se staral o všechna usoplená mrňata z Forks a širokého okolí, měl jít do penze přibližně v době, kdy jsem si musel vybrat specializaci. Zajel jsem za ním a domluvil se s ním – nechá mi místo i zařízenou ordinaci. Měl jsem dva roky na to, abych Lauren připravil na fakt, že se chci vrátit do Forks. Dva roky na to, abych ji přemluvil.

Ani jsem necekl. A teprve teď mě napadlo, že jsem se možná bál. Bál jsem se, že se mi to povede. Že ji přemluvím a ona opustí svůj milovaný Seattle a odejde se mnou do mého milovaného pralesa.

Tohle jsem si byl ochotný připustit. Ale vší silou jsem od sebe odtlačoval myšlenku, že s tím má něco společného i fakt, že jsem se po své schůzce s doktorem Weberem sešel ještě s někým jiným.

Byla to jen jedna noc, kruci.

Je to nevěra, když to člověk udělá s holkou, se kterou to kdysi dělal poprvé?

Jo, možná tahle informace by byla definitivní spouštěč. Kdyby se Lauren dozvěděla, že jsem ji podvedl se svou bývalkou ze střední a že když si představuju návrat do Forks, představuju si tam i Bellu Swanovou (což je pitomost, protože Belle zbývá ještě rok, než dodělá školu – v Chicagu, kruci, proč ta holka musela odjet až do Chicaga? A navíc – byla by blázen, kdyby se vracela do Forks!), časovaná bomba na jejím hebkém pravém spánku by konečně bouchla.

 

 

Bella

 

Měla jsem pocit, že spím sotva dvě minuty, když se Lucy znovu rozbrečela. Jednu nekonečnou vteřinu jsem si byla jistá, že tentokrát z té zatracené postele prostě vážně nedokážu vstát, jenže pak jsem zaslechla tátovy těžké kroky. Když jsem vešla do Lucyina pokoje (zdědila mou postýlku, ale všechno ostatní zářilo novotou – máma si to užila), táta se nad ní nerozhodně skláněl. Tiše jí opakoval své neohrabané uklidňovací věty. Vzpomněla jsem si, jak máma vždycky říkala, že se mnou to bylo stejné – mluvil na mě jako na usvědčeného zločince, kterého je potřeba hodit do pohody. V krku mi rychle narůstal známý chuchvalec zoufalství (zase).

„Běž si lehnout, tati. Za hodinu vstáváš do služby. Já to dospím přes den, ale u tebe by to byl celkem průšvih.“ Chvíli trvalo, než se ke mně obrátil a já dělala (zase), že jsem si nevšimla, že brečí (zase). Místo poděkování jen zavrtěl hlavou. Jeho chuchvalec mu znemožňoval mluvení.

Zvedla jsem Lucy, zkontrolovala jí plenku a vzala ji dolů do kuchyně. Lhala jsem sama sobě, že když bude nahoře ticho, podaří se tátovi ještě usnout. V kuchyni jsem jí ohřála připravené mléko – už jsem to zvládala jednou rukou, takže na druhé jsem ji mohla chovat. Pozorovala mě velkýma hnědýma očima. Doktor Weber říkal, že takhle moudrý kukuč u tak malého dítěte viděl naposledy před dvaadvaceti lety. U mě.

 

I když to do ordinace bylo sotva pár minut, jezdila jsem autem. Lucyiny dýchací potíže – následek toho, že se narodila o víc než dva měsíce dřív – přetrvávaly a na forkské počasí se prostě nedalo spolehnout. Lépe řečeno dalo – spolehlivě se podělalo vždycky, když to člověk nejmíň potřeboval.

Na dnešní kontrolu jsem se těšila. V posledním týdnu přestalo krmení připomínat boj a já doufala, že Lucy konečně pořádně přibrala a doktor Weber mi tak přestane vyhrožovat hospitalizací a školenou sestrou.

Komunikace s Jessicou, doktorovou asistentkou, ale navždy především holkou, která kdysi taky chtěla Edwarda Cullena, mě tak dneska nemohla vytočit (i když Jess se jako vždycky snažila a spustila nad malou obvyklou litanii ty-naše-chudinko-nedonošená-sirotečku-nebohá-kdo-jen-se-o-tebe-postará). To jsem si myslela do okamžiku, kdy přede mnou otevřela dveře ordinace.

Nevarovala mě. Samozřejmě. Proč by to dělala? Jedinou útěchou pro mě bylo, že očividně nevarovala ani jeho. Jenže on měl tu výhodu, že seděl. Já stála a rozhodně to tak i muselo zůstat – kdybych sebou sekla, z Lucy by byl opravdu siroteček nebohá.

„Ahoj,“ vydechl přidušeně po asi deseti hodinách trapného ticha (už jsem říkala, že když jsem ve stresu, mám tendenci přehánět?).

„Ahoj,“ zaskřehotala jsem. Málem se usmál. Málem. Pak jeho pohled sklouzl k nosítku, ve kterém právě Lucy nespokojeně zakňourala. Později jsem musela uznat, že vlastně tak úplně ve výhodě nebyl. Já se musela vyrovnat jen s tím, že se vrátil do Forks. On musel během pár vteřin zkousnout, že jsem se vrátila taky.

Jako svobodná matka.

Když Lucy prohlížel, skoro jsem nedýchala. Byl soustředěný, opatrný a něžný. Jako vždycky, ostatně. Trhla jsem sebou, sotva jsem na to pomyslela, ale pohled na jeho dlouhé štíhlé prsty (na které si nejdřív dýchl, aby si je zahřál), mě rychle přenesl o pár let zpět.

Dokončil prohlídku a kývl na mě, že můžu začít s oblékáním. Chvíli doplňoval údaje do Lucyiných záznamů. Pak, aniž by od nich zvedl hlavu, na mě konečně znovu promluvil.

„Kojení, nebo umělá výživa?“

„Co-cože?“ zakoktala jsem. Sice jsem pochopila, že neví, jak je to teď s námi – se mnou a zbytkem mojí rodiny, ale neuvědomila jsem si, co přesně to znamená pro vztah pediatr – dítě – matka.

Teprve teď se na mě doopravdy podíval. „Kojíš své dítě, Bello?“ Ústa měl stažená do přísné čáry.

Zavrtěla jsem hlavou. „Má láhev, od narození. Kojení jaksi… nebylo možné.“ Znovu se sklonil ke klávesnici, ale postřehla jsem, jak se ušklíbl.

„Pro nedonošené děti je mateřské mléko ještě důležitější než pro děti, které se narodí v termínu. Škoda, že ti to nestálo za tu trochu nepohodlí.“ Měl kliku, že už jsem Lucy držela v náručí. Znovu se na mě dívala tím vševědoucím pohledem, který jako by mi právě teď říkal Nemůžeš ho zabít, ségra. Za vraždu je nejmíň pětadvacet a Charlie to bez tebe nezvládne. Přikývla jsem, abych jí dala najevo, že rozumím, ale doktor Cullen to pochopil tak, že mu dávám za pravdu.

„Samozřejmě některé ženy nekojí proto, aby si udržely postavu,“ přejel mě kritickým pohledem, kterému neuniklo, že po těhotenských kilech u mě opravdu není ani památky.

Lucy se zhluboka nadechla – neklamná známka, že se chystá rozbrečet tak, jak jí to jen její slaboučké plíce dovolí.

Napodobila jsem ji – hluboký nádech, ale na můj jekot nedošlo. Doktoru Cullenovi začal zvonit telefon, do nějž vzápětí hlasem, který jsem si pamatovala z doby, kdy byl normální a milý a všímavý, začal nějaké zoufalé matce vysvětlovat, že tři červené pupínky na bříšku jejího andílka nemusejí nutně znamenat, že andílka postihly kurděje.

Těch pár vteřin, během nichž mi došlo, že mu nejspíš nebudu stát ani za pozdrav, mi stačilo k tomu, abych si všimla, že po starém doktorovi tu zůstala většina zařízení. Změnilo se jen pár drobností. Nový doktor investoval do moderní kojenecké váhy. Samozřejmě si přivezl svůj počítač. A hned vedle monitoru umístil to nejdůležitější – fotku z vlastní promoce, na níž se k němu tiskla překrásná blondýnka. Jednou rukou ho objímala kolem pasu, druhou měla majetnicky položenou na jeho hrudi. Díky tomu nikdo nemohl přehlédnout nádherný zásnubní prsten, který se třpytil skoro tak zářivě, jako zuby v jejím širokém úsměvu.

Takže nepřijel sám.

No tím líp. O důvod víc nezavraždit ho.

Ale jedna do zubů by možná nevadila.

 

 

Edward

 

Jessica Stanleyová. Pane bože. Najednou mi Laurenina fistule ani zdaleka nepřipadala tak otravná. Nějak mi nedošlo, že doktor Weber sice kvůli mně počkal dva roky se svým odchodem do důchodu, ale paní Weberová, jeho manželka a nejdokonalejší asistentka v jedné osobě, tolik odhodlání neměla, a tak manželovi opepřila závěr kariéry závanem svěžího mládí – holkou, která mě pronásledovala celou střední.

Nemohl jsem ji vyhodit. Aspoň ne hned. Ale potřeboval jsem něco, co ji ode mě udrží v bezpečné vzdálenosti. Ta křečovitá fotka z mé promoce mi připadala jako výborný nápad. Do okamžiku, než jsem si všiml, jak na ni Bella bezvýrazně zírá.

No tak ať zírá! jen zabil pár let v neperspektivním vztahu. Ona se nechala zbouchnout, vykašlala se na školu a vrátila se na místo, kde ji čeká jen plození a rození dalších mrňat. Ta to dopracovala! Co její plány na přestavbu světa? Co ty hromady nápadů, které jenom tak zahodila? Kam dala mozek? Vždyť přes antikoncepci jsme kdysi byli ten nejpoučenější pár na západním pobřeží!

Tohle hecování mi vydrželo sotva pár hodin. Do mého odhodlání opovrhovat jí až do konce našich životů zasáhla příliš brzy zvědavost. Jenže při mém současném postavení ve městě – během dvou dnů všichni věděli, že se vrátil Cullenovic mazánek a hraje si tu na doktora – a taky s ohledem na to, že všichni věděli o mé minulosti s Bellou, neexistovala možnost, jak bych o ní zjistil víc.

Jasně, mohl bych se zeptat Jessicy. Ale to bych si taky mohl stoupnout na hlavní ulici a začít vyřvávat Haló lidi, jsem zpátky! V podstatě čerstvě single! A jsem takový ubožák, že nedokážu myslet na nic jiného, než jak si moje bývalka Bella mohla pořídit bejby beze mě!

Myslím, že nejsem úplně normální. Ale taky nejsem sebevrah.

 

 

Bella

 

Vytvořily jsme si rutinu. Lucy a já. Konečně! Nechtělo se mi věřit, jak strašné byly ty první tři měsíce, během nichž jsem určitě trhla světový rekord v počtu hodin beze spánku. Teď to byl ráj. Lucy mě v noci budila, jen když chtěla pít, a i to zvládala rychle a bez dřívějších protestů. Konečně nám oběma přestala trčet žebra (a já se mohla vrátit ke své obvyklé velikosti podprsenky, což se bohužel neobešlo bez myšlenky na toho zasnoubeného pitomce a jeho poznámky o nekojení kvůli postavě).

Ano, všichni jsme si vytvořili rutinu. I já a náš doktor. Teď, když už jsem na něj byla připravená (a Lucy krásně prospívala), zvládala jsem pravidelné kontroly bez toho, že bych se na něj jedinkrát podívala. Vždycky jsem předstírala, že mi zapnutí všech patentek na Lucyiných dupačkách dává opravdu zabrat a nechala jsem ho, aby mi všechny pokyny řekl právě v okamžiku, kdy jsem prostě nemohla zvednout oči.

Smířil se s tím. Co mu taky zbývalo?

Ne že bych kvůli tomu byla nějak zvlášť šťastná. Ale nebyla jsem zpátky ve Forks kvůli svému štěstí. A bylo důležité, abych na to nezapomínala. Když mi to přeci jen někdy hrozilo, stačilo vytáhnout poslední album, které táta nafotil, než… Než mě v tom máma nechala. No jo, krk. Chuchvalec (zase).

Kruci, kruci, kruci!

 

 

Edward

 

Ignorovala mě. A byla v tom pekelně dobrá. Ostatně jako ve všem, co kdy dělala (i když ten nechráněný sex, jehož výsledek se jí tak moc podobal, tuhle premisu dost nabourával).

No aspoň že Lucy mě měla ráda. Trochu. Dobře, ráda je možná přehnané tvrzení – prostě nebrečela jako ostatní kojenci, které většinou chlap, co občas používá jehly, z principu vytáčí. Ne že by se na mě usmívala. Dívala se na mě těma velkýma vážnýma (a proboha – tak známýma!) očima, skoro jako by čekala, že mi něco dojde. Já ale vážně netušil, jak bych z jejích očí mohl vyčíst, proč mi její máma tohle provedla.

Lauren mě pravidelně zásobovala hysterickými smskami, které stejně pravidelně prokládala erotickými mmskami (musím říct, že ani v tom, co je doopravdy sexy, jsme se nedokázali úplně shodnout).

V září jsem si připadal dokonale nad věcí.

V říjnu jsem jí občas odpověděl (a na některou z jejích fotek se díval dýl, než bych kdy přiznal).

V listopadu jsem jí poprvé zavolal. Cítil jsem se osamělý. A ona to neomylně rozeznala.

 

 

Bella

 

Na začátku prosince napadl první sníh. Taková ta mokrá předzvěst, o které všichni ví, že nemůže vydržet do Vánoc, ale stejně si to všichni hrozně moc přejí (a ještě hodinu předtím, než roztaje poslední bílý ostrůvek, tomu i věří).

Po čtyřech měsících jsem měla první volné odpoledne. Táta se už na mě nejspíš nemohl dívat, a tak mi vnutil svou kreditku a klíče od auta, a když jsem ještě pořád protestovala, vzal mě za ramena a dovlekl mě před zrcadlo v předsíni. Po čtyřech měsících jsem se na sebe poprvé doopravdy podívala.

A vyjekla jsem hrůzou. Nejen, že jsem vypadala, jako bych doopravdy nedávno porodila (vlasy! Pleť! Fleky na tričku!) – vypadala jsem, jako bych porodila nejmíň trojčata.

„Nákupy. Kadeřník. Kosmetika. Ne nutně v tomhle pořadí,“ zavelel táta tónem, který používal na své podřízené. „Kdyby maminka viděla, co jsem dopustil…“ Jo, i on pořád bojoval se svými krčními chuchvalci. Otočila jsem se k němu a objala ho.

„Náhodou to docela zvládáme,“ fňukla jsem. „Teda na to, že jsme bez ní byli vždycky úplně nemožní.“ Hrudí mu zavibroval krátký náznak smíchu. Skončil rychleji, než začal, ale zasmál se. Po půl roce.

Sloupl mě ze sebe a znovu mě obrátil k zrcadlu. „Ztrácíš drahocenné minuty,“ připomněl mi a ukázal palcem k ložnici nad námi. Bylo tam ticho. Zatím.

Vyrazila jsem okamžitě.

 

Až s Lucy jsem si uvědomila, jak je čas relativní. Tři hodiny v Port Angeles utekly jako voda. Stihla jsem obejít jen pár obchodů (z nichž většina stejně znamenala vánoční dárky pro malou a pro tátu) a kadeřníka. Na kosmetiku jsem neměla náladu. Místo toho jsem hodila tašky do auta a rozhodla se chvíli jen tak courat čerstvě zasněženými ulicemi. Setmělo se a kombinace sněhu a vánočně nasvícených výloh a domů mě nikdy nenechala klidnou.

Procházela jsem se sotva dvacet minut, když mi nahlas zakručelo v břiše. Jako bych po čtyřech měsících měla poprvé čas nejen na nákupy, ale i na pořádný hlad. Rozhlédla jsem se, ale podvědomě jsem rovnou vykročila k restauraci, která bývala mou oblíbenou. Naší oblíbenou.

 

 

Edward

 

Vešla dovnitř, na tváři posmutnělý úsměv, v tmavých vlasech tající sníh. Zatřásla hlavou a vzduch kolem ní se na okamžik zatřpytil.

Najednou jsem se nemohl nadechnout.

Zachytila můj pohled. Netuším, jak dlouho jsme na sebe zírali, ale muselo to být dlouho, protože svou novou nejoblíbenější modlitbu (prosím, pojď si sednout ke mně), jsem v duchu stihl zopakovat asi milionkrát (tohle přehánění ve chvílích stresu jsem kdysi chytil od ní).

Vypadala trochu omámeně (ale možná spíš vzdáleně), když konečně vyrazila mým směrem. Vyskočil jsem, abych jí pomohl z kabátu. Využil jsem toho a naklonil se k ní, abych se nadechl známé vůně jejích vlasů, ale nepoznal jsem ji. Rychle se ke mně obrátila a přistihla mě.

„Byla jsem u kadeřníka,“ pokrčila rozpačitě rameny. „Neměli můj obvyklý šampon.“

Cítil jsem, že rudnu. Panebože! Rychle jsem se odvrátil, abych jí přidržel židli (ten pitomec číšník mě málem předběhl).

Konečně jsme seděli naproti sobě a já si byl jistý, že mám nejmíň pět minut, než (mi) uteče.

„Už jsi jedl?“ zeptala se a já si s úlevou uvědomil, že nejsem jediná neurotická troska u stolu.

„Jo, teda vlastně ne, dal jsem si jen něco malého, ale teprve teď jsem dostal pořádný hlad, takže vážně budu rád, když si dáš něco se mnou, teda pokud ti nebude vadit, když tě takhle neplánovaně pozvu, vlastně jsem tě chtěl už kolikrát pozvat, ale…“ Přestal jsem blábolit – jednak proto, že jsem se potřeboval nadechnout, jednak protož, že jsem sám sebe dostal do slepé uličky.

„Jako posledně?“ připomněla mi naše setkání, to po mé schůzce s doktorem Weberem. „Vlastně jsem si tak trochu myslela, že se mi potom ozveš,“ trhla rameny, jakože už na tom stejně nezáleží.

Trochu jsem se začínal ztrácet. „Ale Bello, to ty jsi tehdy řekla, že z toho nebudeme dělat vědu. Vzpomínka na staré časy, takhle přesně jsi to tehdy nazvala. A nejmíň pětkrát jsi mi opakovala, ať mě ani nenapadne mluvit o tom s Lauren.“

Kousla se do rtu. „Tohle byl vždycky náš problém, Edwarde. Bral jsi strašně vážně všechno, co jsem řekla.“

„Vychovali mě tak. Že je správné naslouchat ženě.“

Ušklíbla se. „Správné a občas pohodlné. Jsi z toho venku. Nemusíš přemýšlet. Někdo to vždycky udělá za tebe.“

„To není fér, Bello. To ty jsi očividně přestala přemýšlet. Jinak bys přece nebyla zpátky. Jak jsi to mohla udělat? Vykašlat se na školu? Kam se poděl tvůj plán? Co zbylo ze slavné architektky Belly Swanové?“

Teď pro změnu zbledla. Dívka se zářícími vlasy zmizela. Teď mnohem víc připomínala tu uštvanou hubenou osůbku, kterou jsem poslední tři měsíce vídal ve své ordinaci.

Zvedla hlavu, zadívala se mi do očí a bojovně vystrčila bradu. „Dělá to, co musí, Edwarde. A abys věděl, dnes jí došlo, že to dělá ráda. Je unavená, ale šťastná.“ A najednou se usmála, jako by tomu teprve teď, když to řekla nahlas, doopravdy uvěřila.

Odsunula židli. „Musím domů. Malá na mě čeká.“

Chtěl jsem jí říct, ať nechodí. Chtěl jsem jí říct, jak těžké bylo sledovat ji celé odpoledne, a pak si sednout do té pitomé restaurace a doufat, že ji tam silou svých myšlenek přilákám. To já na tebe čekám, Bello Swanová.

V tu chvíli mi v kapse zabzučel mobil. Na půl vteřiny jsem zadoufal, ale byla to Lauren. Koupila si nové prádlo a chtěla mi ukázat, o co přicházím.

Objednal jsem si vodku. Dvojitou.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

kajka

27)  kajka (10.12.2017 08:50)

Ambři, ty máš na Edouška pifku?
On je poslední dobou v tvých povídkách pekelně natvrdlej.
Pravda, zas mu necháváš všechny končetiny. ;)
Zato Belly jsou na druhou stranu učiněný Matky Terezy.
Kecám, je to nádhera!

kajka

26)  kajka (06.10.2017 16:54)

Ambři, to je nádhera!

ambra

25)  ambra (13.02.2016 18:37)

Ellí, vítej a díky! :)

24)  Ellí (09.02.2016 18:10)

To je opravdu krásné napsané! Tohle je úplně první povídka, co jsem na této stránce přečetla, ale opravdu mě to chytlo! Určitě jsem budu chodit na počteníčko častěji a teď se jdu vrhnout na druhou část

23)  danje (24.01.2016 22:40)

Nááááááááááááádhera!

Jalle

22)  Jalle (12.01.2016 13:45)

hip, hip, hurááá!
Milujem ťa!

eMuska

21)  eMuska (09.01.2016 20:05)

ja tak neskutočne milujem tvoj nadhľad, drahá, je to úplne čarovné. Tvojho Edwarda mám zo všetkých najradšej akýkoľvek charakter má... A tvoje Belly sú tie najsilnejšie ženy na svete...

Anna43474

20)  Anna43474 (09.01.2016 17:17)

To je vůůůůůůůůůůl (vím, že to říkám pokaždé)

Kate

19)  Kate (08.01.2016 23:24)

Překrásné!

ambra

18)  ambra (08.01.2016 12:30)

betuška

17)  betuška (07.01.2016 21:38)

juchúúúúúú
teda ako mi toto mohlo včera ujsť, paráda,anbruška, edward a bella civilní,
v tvojom poňatí krásne dojímaví, a to som v polke, tiež mám v krku chuchvalec, ja taký radostný čo sa vytešujem ako som to tu našla

ambra

16)  ambra (07.01.2016 20:24)

Kalo, děkuji
Hani, ty jsi mě zase rozbrečela. Panebože, to je taková krása...

Hanetka

15)  Hanetka (07.01.2016 18:50)

Panebože, to je jak S láskou, Rosie...


Když uhlík nevyřčených slov tě pálí
v popelu duše doutná, řeřaví a sálá
dnes možná že bych o ta slova stála
když dny jeden jak druhý se přese mě tu valí

Víš, kdysi jsme se oba něco říci báli
co když ten druhý nechce to, co dávám
co když si oddech, když mu z vlaku mávám
než říci pravdu, to jsme radši lhali

A možná zítra, možná přece najdu hlas
a konečně ti řeknu, co jsem měla kdysi
že moje srdce ve tvé hrudi visí
jen jestli ještě vůbec neutek nám čas...

kala

14)  kala (07.01.2016 17:44)

Děkuji

Těsim se

ambra

13)  ambra (07.01.2016 13:12)

Děkuju moc, zlata moje, zbytek by měl být dnes večer

12)  a. (07.01.2016 08:00)

11)  Alex (07.01.2016 00:07)

Parádní!! Edu čeká pěkné překvapení :)

Empress

10)  Empress (06.01.2016 23:48)

Juj, ak je moja domnienka správna, tak by teda NIEKTO potreboval poriadne nakopnúť.
Teším sa na pokračovanie a ďakujem za túto povianočnú pohodičku

Lenka

9)  Lenka (06.01.2016 23:30)


Já věděla, že se dočkám.
Moc se těším na pokračování.

8)  lumikk (06.01.2016 23:02)

Nevím, jestli se mám radovat z tak slibného začátku a nebo mlátit hlavou do zdi, že jsem nepočkala, až bude dopsaná . Protože jako fakt chci vědět, jak (moc dobře ;) ) to dopadne.
Jsem totální závislák.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Jacob & Bella