Sekce

Galerie

/gallery/eb%20smutn%C3%AD.jpg

Dva obyčejní středoškoláci právě ochutnávají med první lásky.

Některé věci ale nezávisejí na našich přáních a plánech...

 

Carlisle


Esme měla špatný den. Poznal jsem to vždycky už po probuzení; ležela tak daleko ode mě, jak jen to bylo možné. Rámeček s Danielovou fotografií zmizel z jejího nočního stolku. Už jsem věděl, že ho drží přitisknutý na hrudi, jako by z něj mohla zachytit aspoň stopu jeho tepla. Přisunul jsem se k ní a políbil ji na hubené rameno. O nic víc jsem se nepokoušel.

V kuchyni jsem jí před odchodem do nemocnice připravil zvýšenou dávku antidepresiv. Léky jsem jí podával já. Ona k nim od té podzimní příhody s předávkováním neměla přístup.

Z našeho nového domu v lesích to do města chvíli trvalo. Už jsem věděl, že si mohu dovolit nechat myšlenky pár minut volně plynout. Většinou jsem je věnoval hezkým vzpomínkám na Daniela. Na všechny skvělé roky, než potkal ty špatné chlapce. Tak je nazvala Esme, když nám ze školy poslali oznámení, že Daniel nebude připuštěn k závěrečným zkouškám.

Rozhodli jsme se, že ho pošleme na letní kurz. Do Arizony. Dost daleko od Chicaga a špatných chlapců. Nechtěl tam, prosil nás, přísahal, vyhrožoval.

Zprávu o tom, že je nemocný, jsme dostali příliš pozdě. Než jsem se k němu dostal, zasáhla sepse, průvodní příznak hnisavé meningitidy, celé jeho tělo. Už mě nevnímal. Nemohl jsem se s ním ani rozloučit, nemohl jsem mu říct, jak ho mám rád.

A hlavně jsem nemohl použít lék, na jehož vývoji jsem se svým týmem pracoval v Chicagu dvanáct let.

Ještě neměl potřebná povolení, ještě nebyl dost vyzkoušený. Ale nepochyboval jsem, že Daniela mohl zachránit. Pokud bych se k němu dostal včas…

Esme se zhroutila. Vlastně se nikdy úplně nevzpamatovala. Upadla do letargie, kterou střídala období těžké deprese. Pokus o sebevraždu byl její jediný aktivní čin za poslední měsíce.

Na její přání jsme se odstěhovali do Forks. To místo jí připadalo dost ponuré pro náš smutek. Skončil jsem s výzkumem a nastoupil v místní nemocnici. Nevadilo mi to. Tahle práce se mi zdála smysluplnější. Nutně jsem potřeboval pomoci skutečným lidem. Lidem s tváří a se jménem.

Smrt si mě ale našla i tady. Věděl jsem, že i dnes povede moje první cesta na pokoj Elizabeth Masenové. Zbývalo jí pár dnů. Rakovina už téměř pozřela její tělo, ale ona zůstávala většinu času při vědomí. Smířená a připravená. Chodil jsem k ní pod záminkou nutných kontrol; ve skutečnosti jsem od ní čerpal její vnitřní sílu. Její neochvějné přesvědčení, že smrt je součástí života.

Záviděl jsem umírající ženě.

 

 

 

Edward

 

Mike byl neoblomný. „Na tu akci prostě půjdeš. A nevykládej mi zase, že do Jessicy můžu dělat i bez tebe. Můžu a budu,“ zachechtal se. Bylo to trochu nechutné. Už jsem si musel vyslechnout dost barvitých popisů toho, kam a hlavně jak se s Jess dostali. Děsilo mě, že bych se i já mohl stát podobným otrokem vlastních hormonů.

„Ale nebude tam jen Jessica, kámo,“ pokračoval umanutě. „Nejmíň půlka školy. Dost druhaček žhavých na to, aby je přetáhnul hezoun Masen. A taky ta nová!“ dodal rychle, když viděl, že se nadechuju, abych ho poslal do háje. Vydechl jsem a polkl naprázdno.

Bella Swanová nastoupila na forkskou střední před pár týdny. Nepřipadala mi jako večírkový typ. Žádné minisukně a výstřihy až k pupku, žádné barevné sračky na obličeji. Jen obrovské vážné oči a záplava vlasů. Už dva dny po jejím příjezdu jsem si uvědomil, že o jejích vlasech přemýšlím prakticky nepřetržitě. Představuju si, jak do nich zabořím ruce, jak je nechám, aby mě lechtaly na předloktí, jak je nakonec trochu odhrnu a zvednu, abych se dostal k té neuvěřitelně hladké a neuvěřitelně bledé kůži na jejím krku, na její tváři, na…

„Edwarde! V kolik tě mám vyzvednout!“ Trhl jsem sebou. Ten zmetek se jenom vědoucně zachechtal. „V osm,“ odpověděl si sám. „Budeme tam sice první, ale aspoň nebude všechno sežraný a vychlastaný.“ Mike byl vždycky děsně praktický.

 

 

Procházel jsem prázdným domem a kontroloval, jestli je všude zhasnuto. Zbytečně, samozřejmě, ale pokud jsem aspoň občas neotevřel dveře všech místností, připadal jsem si jako v zakletém zámku.

V mámině ložnici zůstalo pootevřené okno. Větral jsem tam často. I když byla už měsíc v nemocnici, pach nemoci a léků tu pořád zůstával. Děsilo mě, že tu zůstane i po její smrti. Přál jsem si, abych sem mohl chodit, vdechovat její normální vůni, a vzpomínat na to, jaká bývala, než onemocněla. Teď se zdálo, že si budu muset vystačit jen s vlastní fantazií. Nemoc vyhrávala na celé čáře.

Zastavil jsem se v předsíni u telefonu.

„Dobrý večer, tady Edward Masen, můžu se zeptat, jak je mámě?“

„Ahoj Edwarde, vydrž, dám ti doktora.“ Sestry mě znaly už z doby, kdy v místní nemocnici před sedmi lety umíral na následky autonehody můj táta. Byly milé a většinou se jim dařilo potlačit soucitný tón.

„Doktor Cullen.“ Byl vždycky tak odměřený. Na doktora mi připadal hrozně neosobní. Skoro bezcitný.

„Dobrý večer, tady Masen.“ Podvědomě jsem napodobil jeho způsob řeči.

„Dneska měla lepší den, Edwarde. Nemuseli jsme jí dávat mnoho léků. Stavil se za ní otec Davis. Měla dobrou náladu. Mám tě pozdravovat. Zítra se na tebe těší.“

„Díky doktore.“ Hrábl jsem na věšák pro bundu a byl vděčný Mikovi, protože dorazil přesně. Neměl jsem čas přemýšlet o tom, že díky mámině dobrému dni nemám takové výčitky kvůli tomu, že jdu ven.

 

 

Nakonec jsme nebyli úplně první. Těžké dveře Stanleyovic pompézní vily nám otevřela Bella Swanová.

„Ahoj.“ Poprvé jsem viděl její úsměv. Nepatrný, strašně nesmělý, ale stačil na to, aby mi rozbušil srdce.

„Jessica tě vykořisťuje?“ ušklíbnul se Mike.

„Nabídla jsem se sama. Přeci jsem to nemohla nechat jen na ní.“ Překvapilo mě, že i její tichý hlas umí znít rázně.

„Ale mohla, Jess by konečně jednou pohnula zadkem,“ zamrkal na ni. Zrudla a sklopila hlavu. Pořád mi připadalo neskutečné, že žila ve velkém městě. Chovala se, jako by ji doteď drželi někde na samotě.

„Má tady někdo nějaký problém s mým zadkem?“ Z Jessičina přeslazeného hlasu mi zatrnulo v zubech. Byl jsem Mikovi vděčný, že se jí ujal. Já její pozornost odrážel víc než rok. Když konečně pochopila, že nemá šanci, Newton ji nenechal dlouho truchlit. Na její jasnou výzvu teď reagoval přesně tak, jak potřebovala. Beze slova ji přes zmiňovaný objekt plácnul, vzal ji kolem ramen a odvedl ji někam do domu.

S Bellou jsme celou scénu pozorovali beze slova; jen jsem doufal, že se nečervenám jako ona.

„Potřebuješ ještě s něčím pomoct?“ usmál jsem se na ni tak přátelsky, jak to jenom šlo. Přátelský podle Mika znamenalo asexuální. Chtěl jsem jí dát najevo, že vedle mě může být úplně klidná. Stačilo, že já měl do klidu daleko.

 

 

Nakonec toho na nás zbylo docela dost. Smotávali jsme ke stěnám drahé koberce, postrkovali stolky a roznášeli na ně láhve a barevné kelímky. Celou dobu jsme se snažili ignorovat chichotání a vzdechy vycházející z pracovny Jessičina otce.

Po deváté se začali scházet první nedočkavci.

„Nechci dělat hostitelku,“ zašeptala Bella směrem ke mně.

„To nemusíš,“ usmál jsem se, vzal ji za loket a dovedl ji do kuchyně. Na dlouhém stole stály připravené mísy salátů, popcornu a chipsů.

„Tohle je fajn zašívárna, ne?“ Konečně se usmála i ona. Vypadala, že jí připadá normální, že strávíme zbytek večera spolu. Bál jsem se i rychleji pohnout, abych ji nevyplašil.

„Už sis zvykla? Myslím ve městě?“ zeptal jsem se, když jsme se pohodlně usadili na strategické místo v nejvzdálenějším rohu. Bella sklonila hlavu, vlasy jí zakryly tvář. Síla nutkání dotknout se té záplavy a odhrnout ji mi skoro vyrazila dech.

„Snad časem.“ Už jsem si všiml, že když skrývá nějaké emoce, mluví ještě tišeji než normálně. Dovedl jsem si spočítat, co skrývá teď.

„Není to tu tak špatné. Spousta zeleně. Taky k moři se dá dojet celkem rychle.“ Mike by na mém místě ležérně dodal a taky jsem tu já, kotě. Někdy jsem mu tu jeho bezprostřednost záviděl.

„A taky je tu pár docela fajn lidí.“ Tentokrát promluvila hlasitěji. Otočila hlavu jen tolik, abych viděl její oči, ale to stačilo. Usmívaly se.

„Myslíš někoho konkrétního?“ Mike by mi teď za můj pokus pravděpodobně ukázal prostředníček; já mu v duchu oponoval, že ji přece nechci vyděsit.

Belliny hnědé oči se trochu přimhouřily. Než stihla odpovědět, vtrhla do kuchyně banda rozjívených třeťáků. Okamžitě se vrhli na všechny ty mísy a na ledničku. Otevřenými dveřmi k nám dolehlo rytmické dunění.

„Půjdeme si zatancovat?“ Vstal jsem a překvapivě lehce k ní natáhl ruku. Tanec jsem nesnášel, ale tohle bylo jako osvícení. Měl jsem důvod dotknout se jí. I když k vlasům a tomu dalšímu bylo pořád příliš daleko…

Její drobná dlaň působila trochu ochable. Stisknul jsem ji. Pak ožila. Její prsty se ovinuly kolem mých.

„Edwarde…“ Když vyslovila mé jméno, moje dočasná srdeční arytmie se zhoršila. Bella se zastavila v rohu obývacího pokoje, ve kterém právě probíhala nefalšovaná taneční párty. Ukázala na jednu z otevřených lahví.

„Nikdy netancuju, ale po tomhle bych se možná trochu uvolnila.“ Kousala si ret a já se musel zasmát nad propastným rozdílem mezi tím, co si pod uvolněním představuje Bella a co taková Jessica.

Našel jsem dva relativně čisté kelímky a nalil do nich čirou tekutinu. Do poloviny jsem dolil džus. Díky němu to nechutnalo tak strašně. Bella se přesto šklebila, jako by kousala do citrónu.

Našel jsem v davu decimetr volného prostoru. Nechtěl jsem víc. Takhle jsem se jí mohl občas dotknout i při všech těch nekoordinovaných rychlých pohybech. Netančil jsem rád, ale netančil jsem úplně špatně. Všiml jsem si, že mě Bella pozorně sleduje a soustředěně se snaží napodobit některé mé pohyby.

„Jde ti to moc hezky,“ zakřičel jsem jí u ucha. Musel jsem se sklonit, ani na večírek si nevzala podpatky. V tu chvíli do ní zezadu strčil opilý Crowley. Prudce narazila na mé tělo. To moje zareagovalo automaticky, dřív, než jsem stihl zapojit mozek. Zachytil jsem ji, ale moje ruce kolem ní vzápětí přestaly předstírat oporu a zůstalo jen objetí. Velmi, velmi pevné. Nedovolil jsem, aby se síla původního kontaktu zmenšila.

Neprotestovala, jen se překvapením a možná leknutím rozšířenýma očima snažila přečíst v mém pohledu, co to znamená. V obýváku bylo šero, svítilo jen pár lamp v rozích, v davu se mátožně pohupovala a líbala spousta dvojic. Nevzbudili jsme ničí pozornost.

Cítil jsem, jak se její napjaté tělo pomalu uvolňuje. Pak, po několika nekonečných vteřinách, si její ruce našly cestu na má záda. Ten první dotek byl nesmělý a nejistý jako ona sama. Zase jsem nechal pracovat své instinkty a pohladil ji po páteři. Pochopila to správně. Jako mě před chvílí napodobovala při tanci, napodobila mě i teď. Zaklonila trochu hlavu a z ramen jí dozadu sklouzly vlasy. Konečně jsem je měl na dosah. Konečně jsem si je mohl vzít.

Jednou rukou jsem ji dál objímal, tou druhou se vydal do své země snů. Když jsem se dostal až nahoru a pomalu se probojoval k její šíji, tichounce zasténala. Možná bych to nepostřehl, ale celou dobu jsem nespustil oči z jejího obličeje. Udělal jsem to, o čem jsem vždycky snil. Odhrnul jsem a trochu zvednul ten hebký voňavý příboj. Přejel jsem palcem přes její krk až čelisti a k malé bradě. Byla ještě jemnější, než jsem si ji představoval. Kvůli té bledosti jsem si vždycky myslel, že bude chladná jako ty krásné antické sochy z namodralého mramoru. Jenže Bella mi v tu chvíli doslova hořela pod rukama.

Když jsem se poprvé dotknul jejích rtů – pořád jen svým palcem – vyplašeně otevřela oči a ucukla.

„Ale já…“ Znovu se celá napjala.

„Můžeme toho nechat, jestli chceš.“ Řekl jsem to a prosil boha, aby mě neodmítala. Ne, když jsem tak blízko.

„Nechci toho nechat.“ Mramor znovu znachověl. „Já jen… neumím to… nikdy jsem se… nelíbala…“ Sklopila hlavu. Těžké prameny znovu zakryly ta pracně dobytá území.

Vykašlal jsem se na opatrnost. Vzal jsem ji za ruku a zamířil s ní do pracovny. Pan Stanley se nikdy nedozví, jak důležitá pro mě ta místnost byla. Zavřel jsem dveře a otočil klíčem. Cítil jsem, že se Bella chvěje, proto mě překvapilo, když mě okamžitě pevně objala kolem krku.

Nedělal jsem to poprvé, ale moje zkušenosti mě neopravňovaly myslet si, že to opravdu umím. Jenže s Bellou nějak ztratilo význam hodnotit to jako sportovní disciplínu. Všechno to bylo tak přirozené, čisté a zároveň vášnivé… Nemusel jsem přemýšlet, co mám dělat a zdálo se, že i ona to prostě jen dělá.

Po nějaké době jsme se přesunuli na malou koženou sedačku. Bylo tu ještě míň světla než v obýváku, Mike s Jessicou nechali svítit jen pracovní lampu se zeleným stínítkem. Přitáhl jsem si Bellu na klín a hodiny jsme se jen líbali. Nakonec to byla zase ona, kdo udělal další rozhodující krok. Sáhla si za záda, a mou ruku ze svého pasu posunula víc dopředu, na žebra. Cítil jsem pod palcem okraj její podprsenky. V tu chvíli se naklonila a prudce prohloubila náš polibek. Její ňadra jsem laskal dřív, než mi došlo, že tenhle krok je už příliš… nebezpečný.

Probral jsem se, až když se ke mně pevněji přitiskla klínem. Zabolelo to, ale věděl jsem, že by bylo snadné změnit ten bolestivý tlak v něco mnohem příjemnějšího. Přesto…

„Bello, počkej.“ Nepřestal jsem ji líbat, jen jsem se přesunul k jejímu krku, abych nabral dech. Znovu jsem ji objal kolem pasu. Tohle objetí ale bylo jiné. Uklidňující.

Zvedla hlavu a podívala se na mě. Prudce oddechovala, její oteklé rty a zastřené oči mi říkaly, jak snadno bych tuhle situaci mohl využít.

Pohladil jsem ji po rozpálené tváři. „Já tě nechci jen na tuhle noc. A když to uděláme… Budeš mě nenávidět a to bych vážně nesnesl.“

Znovu se kousla do rtu. „Já… nevím, co se to se mnou děje. Nejsem taková, Edwarde.“ Prudce zavrtěla hlavou. Vypadala, jako by se měla každou chvíli rozplakat. Opřel jsem si její hlavu o rameno a hladil ji po zádech.

„Ani na vteřinu mě to nenapadlo,“ ujistil jsem ji. „Kdybys měla Jessičinu průpravu, věděla bys, jak tenká je ta hranice. A taky jsem tě možná trochu opil.“ Usmál jsem se při vzpomínce, s jakým odhodláním vypila svůj uvolňující elixír.

Znovu rázně zavrtěla hlavou. „Nejsem opilá. A nebo možná…“ Zavrtala se hlouběji do mého ramene. „Možná tebou. Od toho dne, co jsem tě poprvé potkala,“ dodala tak tiše, že jen moje tričko mohlo potvrdit, že to opravdu řekla.

Byl jsem neuvěřitelně šťastný. A zároveň zklamaný. Předběhla mě. Řekla to dřív než já. Mohl jsem to dohnat jen jediným způsobem. Říct to trochu jinak a víc nahlas.

„Jsem do tebe blázen, Bello. Nikdy jsem nikoho takhle nemiloval.“

 

 

2. část

 

povídky od ambry

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

kajka

38)  kajka (16.11.2017 10:22)

Super, bezva, žůžo, strášlivě se těším!

To já děkuju na milionkrát.

37)  rettiska (15.11.2017 21:26)

Nazdar,jestli je ve hře vánoční povídání,tak pěkně prosím něco na způsob Až se vrátíš,anebo Třešňového koláče,toho nejlepšího.Mají skvělou pointu a vůbec pěkný styl.Zdravím Rettiska

ambra

36)  ambra (15.11.2017 16:49)

kajuško, děkuju Jsem si to po letech dala znovu a pravděpodobně mě napadl námět na tradiční vánoční storku, i když jsem v ni letos už nedoufala . Takže vlastně děkuju dvakrát (nebo spíš na stotisíckrát )

kajka

35)  kajka (15.11.2017 12:02)

Je to nádherný!
Edwardovo vlasové zaujetí je vážně roztomilé.
Zase jsem se nechala omámit děním v pracovně, takže jsem úplně (už podruhé) vytěsnila děsivej začátek.
Jsem dočista intoxikovaná vášní jejich čisté lásky, že mě dozajista čeká velký šok v příští kapitole, protože ty jsi mistr zvratu.
Tak nevím, jestli se mám těšit nebo děsit.

kajka

34)  kajka (18.03.2016 21:09)

Jsem zas úplně fascinovaná, jak dokonale umíš namíchat emoční koktejl, který mě na dlouhou dobu příková k židli.
Bolest ze ztráty dítěte i první vzplanutí lásky, postupné nesmělé sbližování. Za sebe jsem ráda, že to druhé mě natolik okouzlilo, až mi dalo zapomenout na hořký začátek příběhu. Je něco, co napsat neumíš? Pochybuju.

Ivana

33)  Ivana (23.01.2015 20:54)

Smutné a krásne... tak ako veľa tvojich poviedok. Len nechápem, že som túto ešte nečítala. Nádhera.

eMuska

32)  eMuska (23.01.2015 11:39)

Hmm, mi je sladko.. vedome použijem slovo "eufória", pretože v ďalšom diely to určite zvrátiš

31)  danje (15.11.2013 23:06)

Juchúúúúúúú.

Pilly

30)  Pilly (05.06.2012 15:31)

Krásne ale Daniela mi je vážne ľúto :'-( :'-( :'-(

Janeba

29)  Janeba (29.05.2012 08:35)

Ambřičko , na začátku jsem se zasekla v prožívané bolesti a němě na tebe křičela, že je přece ještě MÁJ, lásky čas, ale tys mě naprosto dokonalým způsobem přenesla do prvních nesmělých pohledů a dotyků! Moc jsem si ty dva užila a budu se snažit si ten pocit v sobě co nejdéle uchovat, protože je mi jasné, že dlouho nevydrží!
Děkuji!!!

milica

28)  milica (25.05.2012 20:39)

Krásné, ten začátek byl tak bolavý. Je hrozné přijít o dítě :'-( :'-(
Edward fascinovaný Bellinými vlasy je sladký
Děkuji

eMuska

27)  eMuska (20.05.2012 20:21)

och, hneď sa cítim lepšie po tejto poviedke... ja sa v tejto Belle ale brutálne vidím, bejby... sa mi to ľúbi!

Niky

26)  Niky (20.05.2012 10:28)

Nádhera Moc se ti to povedlo

KatkaB

25)  KatkaB (19.05.2012 21:25)

Od samého počátku jsem se snažila zorientovat, kde jsme a co tam děláme. A když už jsem se rozkoukala a nadechla se k pokračování, najednou mě porazila tahle věta:
"Záviděl jsem umírající ženě."
Nenapadá mě ani jedno slovíčko, jak na to reagovat. A tak čtu dál.

"Neměl jsem čas přemýšlet o tom, že díky mámině dobrému dni nemám takové výčitky kvůli tomu, že jdu ven." Ani tady mě nic nenapadá, přesto mě to zastavilo...

A pak - snová párty, dokonalá. Všimla jsem si, jak je tenhle Edward podobný Edwardovi z WA - jak ho fascinují vlasy jeho Belly A moc se mi to líbí. Najednou jsem zapomněla na všechno, i na smrt, a jen jsem si s nimi vyhutnávala tu atmosféru prvního sbližování

Krásné, ambro
Nádherně jsi to popsala a zajímavě "rozehrála". Proč je to ale hra jen o dvou dějstvích, to si jdu hned přečíst.

24)  hela (19.05.2012 12:03)

honem pokráčko určo bude E+B

piky

23)  piky (19.05.2012 10:49)

Já jenom doufám, že budou spolu

ambra

22)  ambra (19.05.2012 10:46)

Berunky děkuju, a ano, další bude dnes;) .
piky, rakovina ee, ona je to opravdu varianta na původní příběh, nech se překvapit.B)

piky

21)  piky (19.05.2012 10:33)

Bella umírá? Má rakovinu? Nebo nějakou jinou nemoc? :/
Večer jsem totiž nemohla usnout - a vždycky, když nemůžu spát, tak vymýšlím ke všemu tragické konce
A tahle povídka se jmenuje Až do smrti - ale to by bylo strašně nefér, kdyby Edwardovi umřel otec, teď mu umírá matka a ještě by mu měla umřít ta, kterou miluje, ne?
Tohohle komentáře si nevšímej - piky občas vidí všechno tragicky
Ambřičko, bylo to skvělé a když se mi to celé ještě proleželo v hlavě, tak to bylo ještě ještě ještě lepší
Díky, že si nás ještě nezavrhla a že pro nás tak skvěle píšeš.
Že bude pokračování už dneska - já to asi nevydržím

Silvaren

20)  Silvaren (19.05.2012 06:55)

Nádhera, nádhera, nádhera Jak ty to jen děláš, že na tak malém prostoru otevřeš úplně nový svět?

semiska

19)  semiska (18.05.2012 23:20)

Nádhera, díky zlato!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek