02.10.2010 [09:45], Aalex, Povídky na pokračování, komentováno 5×, zobrazeno 2521×

A je tu stěhování do Forks...

Díky za komentáře k minulým kapitolám a budu ráda, když necháte něco i tady.

Let proběhne hladce, stejně jako cesta z letiště. Díky časovému posunu je opět tma, a tak se nikdo nenamáhá dodržovat rychlost.

I když si Bella cestování užívá, jak se blíží k Forks, které se jí má stát na přístě domovem, je čím dál nervóznější. Ještě nikdy – ani jako člověk, nebyla mimo Itálii. Nejdál byla kdysi s Rickem na Ibize, ale i ta patří Itálii.

Nebylo to tím, že by se bála seznamování nebo nových věcí, ale teď se tu před ní prostíral úplně nový život. I upír má přece právo být trochu nervózní, když se vydává do neznáma, s těmi, které zná jen pár týdnů, ne? Hlavou se jí honí myšlenky na to, že bude znovu chodit do školy plné voňavých lidí, že bude muset vyzkoušet novou „dietu“ … a fakt, že je čerstvě zamilovaná, jí klidu nepřidává.

Ovšemže si matně pamatuje, jaké to bylo, když se kdysi (ještě jako slabý člověk) zamilovala. Nebylo to jednou, i když s Rickem to bylo asi nejintenzivnější. Jako upírka se ale až dosud hlídala. Čím víc měla chuť jednat instinktivně, tím víc se brzdila. Nechtěla být jako ostatní – ani ve výběru jídla, ani v tom ostatním. Viděla to všude kolem sebe.

Obvykle stačilo pár pohledů, úsměv a bylo to. Dvojice se rychle stáhla někam do soukromí a sotva uspokojili vzájemné potřeby, dělali, jako by neznali. No, vlastně to tak bylo. Co taky o tom druhém zjistíte během doby, kdy vás ovládají nejnižší pudy? Soustředíte se jen na vlastní prožitek, příležitostně na to, aby vás ten druhý nepomluvil a užil si to stejně jako vy. O nic víc jim nešlo. Po tom ale Bella netoužila. I jako upírka toužila ve skrytu duše po lásce.

Chelsea se jí občas posmívala, že čeká na prince na bílém koni, ale upíři na koních nejezdí… Bella nad tím vždycky mávla rukou. Nebyla naivní – už dávno ne. Ale přesto měla pocit, že to může být i jinak. A teď se ujistila, že měla pravdu. Našla lásku, která vydrží.

Nenápadně se podívá na Edwarda, který řídí. Ten k ní okamžitě otočí hlavu a s úsměvem se jí zadívá do očí, jako by z nich chtěl vyčíst, na co právě myslí. Bella se jen usměje a stiskne mu ruku. Ať už ji tu čeká cokoli, jedním si je jista. S Edwardem po boku všechny trable překoná.

Sotva vystoupí, Esme se omlouvá: „Bello, tvůj pokoj bude potřebovat pár úprav. Nemáme totiž pokoj pro hosty, a tak budeme muset předělat mou pracovnu.“

Emmett poťouchle: „Jo, nenajde se totiž moc lidí, kteří by u nás chtěli přespat.“

Bella je v rozpacích: „Nechtěla jsem vám přidělávat starosti. Můžu si něco pronajmout…“

Nenechají ji ani domluvit – Esme rozhodně: „Na to zapomeň. Nabídli jsme ti ubytování a já předělávání miluju.“

Carlisle souhlasně kývne a spiklenecky se nakloní k Belle: „Uděláš jí tím radost. Kdyby mohla, přestavěla by náš dům den co den jinak.“

Esme se rozesměje a a ruku v ruce s Carlislem vstoupí do haly.

Emmett na Bellu škádlivě zamrká: „Pořád ještě ale můžeš ukecat Edwarda, aby se uskrovnil a bydlet s ním.“

Bella by se začervenala, kdyby toho byla schopna. Něco takového už ji napadlo, ale rychle tu myšlenku zase zahnala. Edward dá svému nezvedenému bratru pohlavek a postrčí ho dovnitř. Než vstoupí za ním, usměje se na Bellu: „Byl bych sice moc rád, ale rozumím tomu, že chceš trochu počkat.“

Bella mu úsměv oplatí a vejde za ním. Zastaví se hned za dveřmi, a tak je dobře, že šla poslední, jinak by ji ten další určitě porazil.

Dům je úžasný. Světlý, moderní, pohodlný… Rozdíl oproti starému volterrskému hradu je propastný. Ve skutečnosti se vůbec nedá srovnávat. Tolik prostoru, žádné temné kouty – nic, z čeho by na vás padala deprese nebo strach, prostě dokonalost sama.

Edward s úsměvem pozoruje její ohromení a prohodí: „To navrhovala Esme.“

I ostatní sledují, jak se tu Belle líbí. Je naprosto nadšená: „Jsi umělkyně, Esme. Tohle je… tohle je splněný sen. Jak bych se kdy mohla vrátit do toho temného hradu, když jsem viděla, jak se dá žít?“

Všichni se rozesmějí a Esme vypadá, jako když se červená: „Tolik chvály a ještě jsi vlastně nic neviděla.“

Vymaní se z Carlisleova objetí a natáhne k Belle ruku: „Pojď, provedu tě tu.“

Esmeina pracovna je naproti Edwardovu pokoji. Je to středně velký pokoj s prosklenou stěnou, aby do něj šlo co nejvíc světla. U okna stojí výklopný stůl, na kterém Esme připravuje své návrhy. Většinou rýsuje, na části používá pro názornost barvy… Kromě toho je tu i klasický psací stůl s nepřeberným množstvím zásuvek. Na desce stojí spousta kelímků s tužkami, fixami a štětci.

Není tu moc nábytku – další stěnu prakticky zakrývají police, ve kterých jsou uspořádány různé desky a tubusy s návrhy. Jinak je tu ještě stojan s květinami a tím vybavení končí.

„Nechtěla jsem se rozptylovat při práci,“ prohodí Esme, zatímco s úsměvem pozoruje, jak se Bella rozhlíží. „Teď jsem tě sem zavedla, abys viděla dispozici pokoje a mohla ses tak lépe rozhodnout, co sem pořídíme.“

Bella se na ni podívá s rozzářeným pohledem: „Je to úžasné. Klidně bych to tu nechala tak, jak to je. Vlastně jediné, co potřebuju, je šatna.“

Esme brzdí její nadšení: „Určitě je toho víc. Bude to chtít taky knihovnu a nějaký gauč… Nebo dáš přednost posteli? Taky jich tu několik máme.“

Bella rychle zavrtěla hlavou: „Ne, gauč je v pohodě. Postel bych stejně nevyužila.“

Sotva to dořekne, zatváří se rozpačitě. Sakra, tohle znělo vážně divně. Jistě, spát nepotřebuje, ale postele se přece nepoužívají jen k odpočinku, ne?

Esme to s úsměvem přejde: „Tak prima. Chceš si dát sprchu, nebo se rovnou pojedeme podívat po nějakém tom nábytku?“

Bella je připravena vyrazit – postaví se k Esme: „Můžeme jet. Jen… Esme, chtěla jsem ti – no vlastně vám všem – moc poděkovat. Vážím si toho, že jste mě pozvali.“

Esme se na ni usměje: „A my jsme zase rádi, že jsi naše pozvání přijala. Pojď.“ Spiklenecky zašeptá: „A Alici necháme doma.“

Vzápětí se zespoda z haly ozve protestování: „Já to slyšela. Bello, jsem snad špatná kamarádka? Prosím, prosím, jak můžete vůbec uvažovat, že byste mě vynechaly z nákupů? Jsem ten nejlepší nakupovací manažer na světě.“

Esme šibalsky mrkne na zbytek pochechtávající se rodiny – Bellu nevyjímaje: „To jsi, drahá, ale taky jsi občas nezastavitelná.“

Samozřejmě, že Alici nakonec vzali… a nejela jen ona. Hlavně díky ní si ale Bella pořídila do pokoje taky toaletní stolek se zrcadlem a spoustou přihrádek na nejrůznější cetky, pohodlnou a širokou postel a obrovskou vestavěnou skříň, do jejíž instalace se (bez pomoci návodu, který by je prý jen znervózňoval) nadšeně vrhli všichni chlapi v domě, sotva ji dovezli.

Bella ani nevěřila svému štěstí – všechno měli skladem a hned k odvozu. A jako vrchol všeho zařídilaAlice odvoz obřím autem (nacpat to do toho jejich byla utopie) prakticky za hubičku. Přesněji řečeno za úsměv a pohled prodavače do jejích nádherných (a trochu hypnotizujících) očí.

Za pár hodin už se Bella rozhlížela po dokonale přestavěném pokoji. Zmizel výklopný stůl, štětce, tužky a fixy a z polic návrhy, aby jejich místo zabraly Belliny knihy. Přibyl nový nábytek a pár barevných doplňků, které pokoj prozářily, a za které samozřejmě mohla Alice. Bella spokojeně roztáhla ruce a zatočila se. I tak tu bylo pořád dost místa. Pokoj byl útulný a i přes Aliciny zásahy nesl punc své majitelky.

Na dům a jeho okolí se mezitím snesla noc, a tak se ostatní členové rodiny decentně vytratili do vlastních pokojů. Belle vyhovovalo, že je chvíli sama. Chtěla si užít pokoj, trochu si zvyknout a popřemýšlet… Dnešek si to opravdu zasloužil.

Nakonec se posadila na zem k prosklené stěně a pozoruje noční oblohu. Skrz mraky občas probleskly hvězdy a i to je podle Edwardových slov osobní laskavost počasí na její počest, která se ve Forks často neopakuje.

Netuší, jak dlouho tak sedí, když se ozve lehké zaklepání. Bella otočí hlavu ke dveřím a dovnitř nakoukne Edward. S úsměvem: „Nechci tě rušit, jen mě zajímalo, jak ses zabydlela.“

Bella se usměje a pokyne mu: „Pojď dál. Užívám si hvězdy.“

Jako na povel se obloha roztáhne a dopadne na ni paprsek měsíce, který její pokožku rozzáří tak, že vypadá jako stříbrná. Edward se zastaví krok od ní a nemůže se toho pohledu nabažit. Volterrská princezna. Teď tak opravdu vypadá. Je možné, že by měl takové štěstí, aby tohle nádherné stvoření chtělo patřit k němu?

Bella se postaví a s úsměvem smaže vzdálenost mezi nimi. Edward ji k sobě přivine a Bella si položí hlavu na jeho rameno. Spokojeně si otře tvář o jeho košili. Konečně se cítí být tam, kam patří. Nejen v jeho náručí, ale vůbec tady. Svobodná, s možností dělat cokoli, co si přeje. Nezávislá. Nemusí čekat, kdy přijde rozkaz. A také odpovědná za vlastní činy.

Edward ji políbí na čelo a Bella zvedne hlavu. Sotva se jejich pohledy protnou, jejich rty se spojí, jako by je k sobě přitáhl magnet. Je to tak přirozené…

Zprvu něžné líbání oba rozpaluje a stává se čím dál vášnivějším. Jejich ruce nedokáží zůstat nečinné dlouho – zamotávají se vzájemně do vlasů toho druhého, tisknou se k sobě a prsty putují po zádech. Oběma se zrychlí dech.

Když se od sebe po nekonečné době oddělí, jejich oči jsou černé. Edward si musí odkašlat, aby byl schopen promluvit: „Bello, jsi…“

Spolkne slova, která chtěl použít, protože mu přijdou nedostatečná. Přívlastky jako úžasná, lahodná, dokonalá ani zdaleka nevystihují to, co ve skutečnosti cítí. Místo toho tedy dokončí větu s ohledem na její černé duhovky: „…hladová? Už je to dlouho, co jsi jedla. Možná bychom mohli jít na lov.“

Bella si dopřeje hluboký nádech, aby se alespoň trochu uklidnila. Tuší, co chtěl Edward říct, a že ani jemu se nechtělo přestat. Sama to cítí stejně. Okamžik přemýšlí, že zruší své předsevzetí počkat chvíli s dalším krokem , aby se trochu poznali a měla příležitost se tu aklimatizovat. Nakonec však přikývne a s ohníčky v očích na něj mrkne: „Ano, možná je čas vyzkoušet novou dietu.“

Edward je rád, že se tak rozhodla. Nejspíš by se nezvládl držet zpátky o moc déle. Rozesměje se, popadne ji do náruče a vyskočí s ní oknem. Teprve dole Bellu opět pustí na zem a ruku v ruce se rozběhnou pryč od domu.

9. kapitola - 11. kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Kristiana (17.07.2011 10:20)

Prince na bílém koni sice nenašla, ale zdá se, že Edward ve Volvu jí bude úplně stačit.
„A Alici necháme doma.“ Chudák Alice.
Černé oči určitě neměla z hladu. Ale není nač spěchat. Jsem zvědavá, jak Belle zachutná její nová dieta.

4)  Eleanor (03.10.2010 09:55)

Jsem zvědavá, jak jí bude chutnat nová dieta.

3)  Michangela (02.10.2010 13:02)

Ještě že se ty oči daly svést na hlad!

2)  nesie8 (02.10.2010 11:17)

dalšídí šup

1)  Marketa (02.10.2010 10:06)

řekla bych že ty černé oči nebyli s toho že by nebyla dlouho na lovu rychle další

1