Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/imagesCA3G4D0J.jpg

Toužila po tom, být s ním. Toužila po jeho společnosti. Toužila po něm.

On cítil podobné pocity, ale nechápal to.

Dobrý konec? Copak to tak v životě bývá? Občas, ale tato povídka bude výjimkou.

Dívka se poprvé v životě ocitala v místnosti s chlapcem, díky kterému v deštivých nocích nemohla usnout. Kdo by to byl řekl, že se ním potká zrovna tady. Po téhle chvíli toužila. Stále dokola si přehrávala situaci, kterou si vysnila. Přála si stát vedle něho, dívat se mu do očí a vnímat jeho pocity, prožívat s ním naplno i jeden jediný kratičký okamžik.

Marně.

Jediné, co se jí poštěstilo, se ani zdaleka nedalo srovnávat s jejím vysněným okamžikem. Krátké pohledy na chodbách školy, letmý, přitom jedinečný úsměv na parkovišti, dech beroucí ač nepatrné otření o jeho sněho bílou košili...

Nic víc a nic míň. Kdykoliv mu mohla pohlédnout do očí, raději sklopila oči. On nebyl pro ni. On byl ten, co si mohl vybírat. Mohl si ukazovat prstem a nikdo by se na něho křivě nepodíval. On byl ten, kterému mohla patřit úplně každá.

„Je tak sexy, která z nás ho uloví?“ nebo: „Viděli jste to? Kráčí dokonalost!“ a v neposlední řadě také závistivé pohledy opačného pohlaví. To všechno musela poslouchat a vnímat. Nedalo se před tím nikam utéct. Jako by jí to dělali ostatní naschvál.

Každý mu něco záviděl. Pohledy dívek, neskonalou krásu, pohled. Cokoliv.

A přitom on se choval odtažitě, alespoň to tak na první pohled vypadalo. Jako nedosažitelná bytost , i přesto neměl nouzi o dívčí společnost.

Dívka v hloubi duši křičela, aby se ani jedné nedotkl, aby se ani na jednu koutkem oka nepodíval, na žádnou se neusmál...

„Opravdu jsem z něho tak vedle?“ říkala si pro sebe. Možná přece jenom ano, ale co s tím zmůže, když jeho posunky k její, ač moc obyčejné a nenápadné osobě, jsou skoro nepostřehnutelné?

Kolikrát za den se usměje na jinou dívku? Nebo kolikrát k nějaké vzhlédne? Může jich být přece mnoho. Třeba na sobě tu touhu po nich nedává znát...

Dívka se opřela o stěnu a všímala si dění venku. Snažia se zahnat ty děsivé myšlenky.

Chlapec stál v rohu místnosti a věnoval své kolegyni občasný pohled. Sám nechápal, co se s ním děje, ale jako by ho k té dívce něco táhlo.

Když své oči na okamžik klopila k zemi a lehce podupávala nohou, otočil se zpět na ni. Viděl dívku, sotva osmnáctiletou, s čokoládovými vlasy a s jemnými odlesky červené, jak nerózně stojí, a kupodivu se červená.

Vábila ho, proč ale?

Dívka vzápětí zvedla hlavu a vzhlédla k němu. On však svůj zrak sklopil a zatvřátil se zamyšleně. Rozmýšlel se nad situací, ve které se oba nacházeli.

Stáli, každý v jiném rohu místnosti, neznali se, letmo po sobě pokukovali, vůbec nic je nespojovalo, ale jsou tady, společně.

Dívka si skoro neslyšně oddychla a posadila se na jednu z bílých židlí, které v místnosti byli. Chlapec její oddech moc dobře slyšel a vycítil v něm nejistotu a možná i trápení. Nepřipadalo mu, že se dívka v jeho přítomnosti nudí, to by totiž byla zřejmě první taková.

Cítil něco jiného, divné napětí, které se mezi nimi vytvářelo. Opět svůj zamyšlený zrak upřel na onu dívku, která seděla na židli a nepochopitelně lomcovala se svými nohami. Dělala zvláštní grimasy, které ho přiváděly do rozpaků.

Slyšel její zrychlený tlukot srdce a připadal si zmatený. Měla v sobě skyrtý poklad, který chlapce přitahoval. Chtěl ho objevit, spatřit, uchopit, pojmout... Chtěl ho mít pro sebe.

„Další, prosím,“ spustila sestřička, která vyšla z ordinace.

„Pan Cullen? Jdete za otcem?“

„Ano,“ odpověděl chlapec.

„Už na vás čeká.“ Věnovala mu šibalský úsměv. Jako by jich za den neviděl dost. Začalo ho nudit, jak moc je u žen oblíbený, a ty jejich nezkrotné myšlenky...

Sestřička zmizela i s ním v ordinaci. Dívka byla zase sama. Bez toho jediného, který z ní dělá uplně jiného člověka, dokonce i když ho vůbec nezná. Možná že ani nemá ponětí, že tu nějaká holka jako ona sedí.

Ona ho však vnímá, moc dobře. Zase tak neznámý pro ni není. Ví, jak se jmenuje. Má obdivuhodně krásné a vznešené jméno. Edward, znělo jí v uších. Srdce se kvůli němu roztlouklo a vábilo ji k němu, rozum však radil: „Nech ho být.“

Stěží si dokázala urovnat v hlavě všechny myšlenky a zachovat klid. Jeho přítomnost byla na půl úžasná a hřejivá, na druhou stranu byla bez odezvy, bez jeho odezvy.

Otočila své oči na stolek, který se ocital vedle ní. Chvíli se na něho dívala, až všimla si pár doktorských časopisů a letáčků, které se na něm povalovaly. Kdyby se začetla, upoutala pozornost na jiné věci, zapomněla by?

Tato otázka jí také nedala spát. Ale i tak, alespoň na chvíli, když tu nebyl, vzala si jeden časopis a začetla se do jednoho z rozhovorů s nějakým veleváženým plastickým chirurgem.

Ani nevěděla, proč si čte zrovna tohle, ale po pár větách se jí to zdálo docela zajímavé.

V čekárně seděla dobrých patnáct minut. Dalo by se říct, že časopis měla skoro celý přečtený, když se otevřely dveře a vystoupil z nich on.

Bledý anděl.

Na malý moment upřela svůj zrak na jeho zkroucenou tvář, až si připadala jako socha, která se právě pořádně ztrapnila. Lehce se usmál na její účet a pomalým krokem odcházel z místnosti.

Opět si oddechla.

Jako kdyby se tím zbavila těžkého břemene, které jí tíží v jeho přítomnosti. Ale ono jí tíží i v jeho nepřítomnosti. Dívala se, jak odchází, jak lehce přitahuje kliku k sobě a jak se za ním zavírají plastové dveře.

Odešel.

„Slečna Swanová? Pan dokor už na vás čeká,“ ozvala se sestřička.

V ordinaci se cítila jako malé, čisté neviňátko. Přesně tak se k ní choval velice uznávaný a všemi chválený doktor, Carlisle Cullen, otec onoho anděla. Celou dobu se na ni usmíval a tvářil se přátelsky.

Po chvilce dívka odcházela s úsměvem na rtech z ordinace, ze které si s sebou odnášela potvrzení z nevyhnutelné a povinné prohlídky. Zavřela za sebou velké bíle dveře a rozhlédla se po místnosti.

Byla prádzná. Myslela si snad, že by na ni mohl někdo čekat? Zklamaně sklopila oči, před odchodem se ještě podívala na místo, kde stál, a pak raději místnost rychle opustila.

Cesta ven netvrala ani minutu. Přímo před budovou zahlédla chlapce, ne, svého anděla, jak sedí na lavičce a dívá se směrem k nemocnici.

Srdce tlouklo na poplach, zase. Rozum jí však nedovolil hnout se z místa. Připadala si, jako kdyby padala do propasti, do pekla, jako kdyby se od ní vzdaloval. Chtěla to přetrpět a dostat se až k němu.

Pocity, ve kterých se utápěla, byly... uspokojivé? Viděla to, co chtěla vidět?

A chlapec, seděl tam jenom kvůli ní?

Dívala se mu přímo do jeho zázračně potemělých očí s nadějí, s pochopením a se štěstím. Pokřiveně se usmál. A ona, jako kdyby jí zpalovaly plameny.

Už natahovala nohu, aby mohla vykročit směrem k té dokonalosti, která se rozvalovala po lavičce s otevřenou náručí.

Ale v tom...

„Bello, konečně. Jsi v pořádku, že ano?“ Tvář, která se před ní objevila jí přišla tak známá, ale přesto tak šíleně vzdálená.

„Deane,“ vydechla.

Druhý chlapec, s daleko snědší barvou pleti, než měl její anděl, jí zastínil cestu. Usmíval se od ucha k uchu, tváře měl narůžovělé a v očích jisřičky.

„Ano, jistě, že jsem,“ promluvila skoro neslyšně se sklopeným zrakem.

Ani se nestačila nadechnout a už se jiné rty otíraly o ty její. Dean, jak se ten chlapec jmenoval, líbal dívku na rozpálené rty s nedbalou sebejistotou a vzrušením. Dívka stála jako přikovaná, nezmohla se na jediné slovo, na jediný pohyb.

„Tak moc tě miluji, moje Bello,“ zaznělo z jeho plných rtů. Roztřásla se, slzy měla takřka na krajíčku.

Chtěla se mu vytrhnout z náruče a utíkat daleko, ke svému princi, jenže po něm na lavičce zbylo jen prázdné místo.

Už navždy.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

krista81

6)  krista81 (11.02.2011 21:23)

tak smutný :( ale krásně napsaný

semiska

5)  semiska (08.02.2011 18:34)

Krásné, bolestivé,reálné. Moc se ti to povedllo.

4)  Aalex (07.02.2011 19:03)

Tak krásné a tak smutné. Chudák... chudáci - oba.

3)   (07.02.2011 16:43)

... naprostej šok... já chtěla brečet dojetím a místo toho mi ta povídka ukradla dech

Janeba

2)  Janeba (07.02.2011 16:40)

Baruunko, proč tak smutné náměty?! Nic to však nemění na tom, že je to krásně napsané! Děkuji!!

1)   (07.02.2011 16:21)

No to mě podrž!:'-( To snad ne! Jak já takovýhle povídky (ne)mám rád! Pěkné

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek