Sekce

Galerie

/gallery/AD II.jpg

Představte si, dámy a slečny, třeba jako já, že i takovému ďáblu může věčná samota udělat v hlavě pěknou paseku. A že by to ten ďábel chtěl změnit. Jako každý muž, by NIKOMU nedůvěřoval - to je jasný - a tak by určitě hodlal svůj "drobný" problém vyřešit sám. Tedy, takhle nějak to vidím já...

 

Songfic na téma - Anděl a ďábel (Lucka Bílá a Martin Pošta)

Malé upozornění pro majitele Twilight lexikonu - tak nějak se nedržím předepsaných linek a pouštím si fantazii na hooodně dlouhou "flexinu", prosím, nedávejte mi za to náhubek!


 

 

Anděl a ďábel

 


V kruhové síni Volterrského hradu probíhalo shromáždění, které by za jiných okolností bylo docela běžné. Ano, za jiných okolností. Dnes ale ne. Od začátku dnešního rána nebylo nic jako obyčejně. A mě to pěkně štvalo! Do mého mikrosvěta se vetřeli ti, co hanebně hodlali narušit to, co jsem pracně vytvářel po dobu několika staletí. Co narušit, oni to chtějí smáznout, jako by se jednalo o pitomou křídu na tabuli, kterou lze jednoduše setřít mokrou houbou. To jim ale já nedovolím!

Přede mnou stál mladý Cullen v rozevlátém purpurovém habitu a urputně bránil… člověka!

Měl jsem chuť si nad tím lidským červem odplivnout, ale dva lidi, kteří mi jsou v mé samotě nejbližší, mi v tom bránili, seč jim síly stačily. Když už si dali tu práci, rozhodl jsem se být pro jednou „velkorysý“. Marcus mě upozornil na zcela nezvyklý vztah mezi tímhle zlatookým rebelem, kterého bych měl nejraději co nejblíže mému trůnu, a tou lidskou holkou. Podíval jsem se na ni a nic zvláštního jsem na ní neviděl. Tuctové tělo, tuctová tvářička, hmmm, docela hezké oči a… no ano, tuctové vlasy. NIC VÍC! A ona v něm vzbudila tolik vášně, aby kvůli ní zbořil ten blázen Volterru?

Láska je prý slepá. Omyl, vidí až moc dobře. Jen se někdy patrně až příliš ve své dlouhé věčnosti nudí. Tomu já rozumím, ale stejně, proč si zahrála právě s těmi dvěma? Uvažoval jsem a u toho mi pohled mimovolně zabloudil k někomu, kdo mi byl patrně stejným způsobem určen. Vzpomínka na to, jak jsem ji viděl poprvé, přiletěla jako pokaždé. Nečekaně a s ohromnou razancí:


Psal se rok léta páně 1283. Ve Volteře se konal karneval. Ten, kdo by řekl, že je to výsada jenom Benátek, byl by na omylu. Stačilo pár let a karneval se rozšířil po celých Apeninách. Bavit se chtěl každý přece od nepaměti.

Tentokrát se karneval nesl ve znamení masek. Každý, kdo se zúčastnil, měl masku. Čím byla zářivější nebo honosnější, tím byl ten, kdo se pod ní skrýval, „větší“ pán. Mé panství se pomalu, ale jistě měnilo  v mocný aparát. Bodejť by ne, všiml jsem si, že i jiní upíři jsou obdařeni dary, které jsem, jako její vládce, dovedl využít ve svůj prospěch. Jako prodloužené ruce jsem měl své dva „bratry“, Marca a Caia. S nimi a jejich podporou zvládnu vše, říkával jsem si o probdělých nocích. Ano, co se vládnutí týče, pomoc jsem opravdu měl, ale pořád mi něco ve věčnosti chybělo. Jednou mi Marcus začal vyprávět o své manželce. Nikdy před tím o ní vlastně nemluvil. Nikdy ani na ni nemyslel, proto jsem ji neznal ani přes dotek.  Ale od té doby mi Marcův láskyplný příběh nedal pokoj. Vyprávěl o své ženě, pokorné a krásné zlatovlásce, se kterou musela být jeho část věčnosti opravdovou slastí, a já si uvědomil, že chci pro sebe to samé. Dobrou a hodnou manželku, která by mě, se vším, co ke mně patří, milovala stejně jako Marcova kráska.

Rozhodl jsem se, že se rozkoukám právě o tom karnevalu. Masky mi hrály do karet a byla to jednoznačně dobrá záminka… k čemu? To se ještě uvidí.

Procházel jsem davem, očima hltal ženy, dámy, slečny. Ano, byly tam výstavní kousky, ale tím, že upír není právě chovný hřebec, tak jsem se orientoval na jiné „kvality“. Tak nějak instinktivně jsem koukal po blondýnách, Marcus mě evidentně ovlivnil víc, než jsem si ze začátku uvědomoval.

Zábava na náměstí nevázla. Víno a pivo teklo proudem a stejně tak se začaly uvolňovat všude kolem mravy. Mnohé z žen se chovaly rozpustile. Možná to byla jejich přirozenost a masky, které jim zakrývaly tvář, ve skutečnosti představovaly jejich pravé podstaty a naopak, jejich tváře bez masek v každodenním životě byly jenom „součástí společenské hry“, kterou celý svůj život hrály.

U některých dam se mi jejich dvojí tvář a odvaha docela líbila a u jiných mě to odpuzovalo. Ale pořád jsem nenacházel mezi nimi „tu pravou“, a to se už pomalu blížil rozbřesk. Ani ty, které by „stály za hřích“, jak se říkát, mě  neoslňovaly natolik, abych z nich udělal svou družku.

Naštvaně jsem se pobral zpět do hradu. Nikým nepoznán, nikým nespatřen a pořád sám.

„No a co,“ říkal jsem si vzpurně. „Vždyť nejsem první, ani poslední. Vládci nebývají šťastni a nemívají kolem sebe tváře plné štěstí! Jsou to samotáři, nikoho nemají a já mám! Mám Caia a taky Marca, přece!“

Ano, byla to pravda, ale rozhodně to nestačilo k tomu, abych byl spokojený. Sám se sebou a s vlastní osamělou věčností.

Najednou mě z myšlenek vytrhlo naříkání staršího muže. Byl značně posilněný vínem a kdysi – možná ještě včera – honosné šaty nesly stopy „náročného karnevalového“ večera. Seděl na obráceném proutěném koši, který mu nahrazoval židli, a opíral se zády o dřevěnou konstrukci jednoho z krámku na tržišti, které ještě spalo, stejně jako mnoho Volterrských obyvatel.

Tenhle muž spílal na svůj život. Svíral pěsti směrem k nebi, když se snažil mžourat opilým pohledem ke hvězdám. Naříkal, jak je sám, co ho opustila jeho milovaná žena, a nadával na dar, který mu tady zanechala. Dvě dcery. Jednu prý krásnější než druhou, ale…

Víc jsem se nedozvěděl, protože stařec propadl v hlasitý pláč.

Jeho poznámka o krásných dcerách mi bublala v hlavě. Rozhodl jsem se, že se na ty dcery „podívám“.

„Dobrý muži, jak vám můžu pomoci?“ nabídl jsem se starci domnělou pomoc. Mým cílem bylo pomocí doteku zjistit, co potřebuji – jestli jeho dcery nejsou MOJE budoucí družky -  a možná taky trochu svlažit hrdlo jeho krví. Svačina po noci strávené s lidmi by náramně přišla vhod.

Místo odpovědi dál naříkal na svůj osud a mně pomalu, ale jistě docházela trpělivost. Zvedl zarudlé oči barvy vodnaté modři a zadíval se na mě, jako kdyby mě teprve teď zaregistroval. Jo, alkohol jednou bude metla lidstva! Na to vsadím… dva lidi z gardy!

K mé veliké radosti přestal slzet a začal se chovat jako chlap. Vypadlo z něj, že si trochu víc dopřál zlatavého moku – což jsem měl možnost si všimnout, protože víno doslova přebíjelo vůni jeho krve, a to je co říct! – a teď se bojí domů.

Tahle skutečnost mě nejdříve pobavila, ale o pár vteřin později ve mně zvedla vlnu zvědavosti.

„A kohopak se bojíte, dobrý muži?“ vyzval jsem ho k mluvení.

„Dcery, vzácný pane,“ špitl muž, který posmutněl, a ke všemu začal škytat.

„Dcery? Copak to jde, aby vážený kupec, jako vy, neměl doma respekt?“ Neodpustil jsem si drobné rýpnutí a natahoval jsem k němu ruce. On myslel, že mu chci pomoct, já jsem chtěl „vidět“ tu, která mu dělá vrásky. Už jenom ze zvědavosti – a principu, samozřejmě!

Dovedl jsem ho tam, kam mi řekl. Už po prvním doteku jsem cítil spokojenost. Byla jako sen. Blond, usměvavá, nádherná… a staříkovy myšlenky, co se točily kolem ní, byly vesměs šťastné. Paráda.

Tohle by mohla být moje vyvolená! Jásal jsem a mnul si v duchu ruce spokojeností. Nenacházel jsem na ní žádnou chybičku, žádnou vadu… Až do chvíle, než jsme stanuli před dveřmi staříkova domu a čekali, až nám někdo přijde otevřít.

Dveře vletěly dovnitř s razancí, jakou jsem už dávno neviděl. V nich stanula dívka, na první pohled nádherná jak obrázek, i když se vizi ze staříkových myšlenek ani trochu nepodobala. Ale na ten druhý…

„Herdek, otče! Tohle se dělá? Copak jste se musel takhle ztřískat?“ vyštěkl na nás sytý mezzosoprán a oči barvy bouřkového nebe dštily síru pekelnou. Tělem mi prolétlo překvapení a možná nějaká ta kapička vzrušení.

„Tati?! TOHLE je vaše dcera?“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si uvědomil, že jsem nechtěl odhalit své překvapení. Má pokerová tvář, nastavená za všech okolností, padla právě za vlast.

Překvapeně jsem se otočil na staříka, který mi téměř visel přes rameno, a přes svůj značně ovíněný stav se před svou „dcerou“ ustrašeně krčil.

„No, tahle taky…“ pokusil se o omluvný úsměv.

Když jsem se podíval pořádně, spatřil jsem v ní podobu s blond andělem, ale místo úsměvu dominovaly tváři rty pevně stažené do úzké linky a místo klenutého obočí měla zamračené cosi nad nosem, ale ano, podoba tady jistě byla.

„Dobrý den, paní, já jsem…“ Pokusil jsem se jí předat otce i s řádným vysvětlením, ale milá kráska evidentně nebyla s to mě poslouchat. Netrpělivě mávla rukou a natáhla se k otci.

„No jo, tak to vám tedy děkuji,“ utnula mě neuctivě a už mi brala zmoženého otce z náruče.

„Pojďte, tatínku, uložím vás do postele, kam patříte!“ spílala mu.

Na mě ani nepohlédla a už jsem tam stál jako prst s čelistí spuštěnou až ke kolenům. Já, volterrský vládce všech upírů, jsem byl právě neslušně přerušen ve svém projevu a jejím pohledem poslán do… míst, kde slunce nesvítí! A sakra, ta odvaha se mi líbila. Ne, před nikým na světě bych to nepřiznal, to se ví, ale ona… téééda.

„Paní!“ vypravil jsem ze sebe bez nějakého většího plánu a plácnul dlaní o zavírající se dveře, které jsem tím zastavil a preventivně do nich strčil botu. S čím jsem ale nepočítal, byla lidská křehkost. Za pootevřenými dveřmi se ozval nejdřív rána, jako kdyby na ně dva padla almara, pak pěkně hlasité, přesto nádherně peprné zaklení z úst toho černého anděla. Potlačil jsem zahihňání a vpadnul dovnitř. Dveře byly zavaleny nějakou překážkou, kterou se ukázal být právě ovíněný otec anděla, jehož dcerunka evidentně neměla sílu zvednout.

„Sakra! Tak se už zvedněte, otče!“

Stála nad tělem skloněná v pravém úhlu a snažila se otce vytáhnout opět na nohy. Marně. Co ale marné nebylo, byl rozhodně výhled, který tím štědře dopřávala mým očím. Když si toho všimla, zakabonila se ve tváři, zrudlé marnou námahou.

Óóó, Bože, i tak jí to neuvěřitelně slušelo.

„Co tam stojíte a zíráte?! Pomozte mi přece!“ seřvala mě mezi jednotlivými, naprosto zmoženými nádechy, které jsem měl možnost sledovat a… dělaly se mnou docela divy!

V té chvíli se jí podvrtnul kotník a já se jenom vyjeveně díval, jak moje vyvolená padá na zem s bolestivým výkřikem.

„A ještě ke všemu tohle?! Proč, Pane?“ upřela svůj zrak do stropu – přímo do nebes.

Víc jsem nečekal. Překročil jsem ležícího - spícího budoucího tchána a vrhnul se pomoci svému černému andílkovi.

Podebral jsem ji pod koleny a druhou rukou kolem pasu a konečně přitisknul ke svému tělu. Dokonale ke mně pasovala. Už jenom proměna a věčnost je naše! těšil jsem se v duchu.

Po dvou krocích jsem se zarazil. Nevěděl jsem kudy, a tak jsem na svou „Andělku“ jedním očkem mrknul. Ve tváři se jí mísilo ohromení a  taky kapička vzteku. Jo, vztek jí definitivně slušel!

Ruce měla ostentativně založené na prudce se vzdouvající hrudi.

„Tak kam?“ zeptal jsem se krotce a doufal, že řekne „Do mé postele, můj milovaný…“

„Pusťte mě!“ zasyčela a rozkošně přivřela oči do škvírek. Vášnivá nenávist, která z ní sálala, rozpalovala mé ledové nitro. Mia Cara*

„To tak, a ublížíte si ještě víc,“ zašeptal jsem. „Tak kam?“

Semkla rudé rtíky a já měl co dělat, abych se na ni nevrhl hned tam, kde jsem stál.

Najednou se tak nějak podivně usmála. V očích jí zazářila jiskra, brada se zvedla hrdě do výšky a i v pozici, kdy jsem měl evidentní převahu, naznačovala, že je svou vlastní paní.

„Když vás to baví, pane, tak vás nasměruji do otcových komnat, abyste tam později trefil i tatínkem.“ Tak tohle tedy rozhodně nebyla odpověď, v kterou jsem doufal, a patrně jsem neudržel své zklamání pod zámkem, protože její pocit výhry se promítl do nádherného, sebevědomého úsměvu. Pokud jsem si doteď myslel, jak moc jí sluší nenávist, nevěděl jsem, jak nádherná je, když má vítězství na dosah.

Dle instrukcí jsem prošel jejich domem a po tom, co jsme vstoupili do komnat, jsem ji uložil na otcově posteli.

„Jak to, že vás neznám, pane?“ nedalo jí a zeptala se. „Copak nejste zdejší?“ Dívala se uhranutě do mých rudých očí bez špetky strachu s něčím, co bych mohl nazvat zvědavostí.

„Jsem… zdejší, ale přes den ven nechodím. Vlastně, já ven nechodím téměř vůbec,“ pravil jsem popravdě.

„Nemožné!“ protestovala. „Kdybyste byl zdejší, musela bych vás znát! Otec je vážený kupec, zná každého, kdo překročí hradby Volterry, a já také. Pomáhám mu v krámě.“

Usmál jsem se. Líbilo se mi, jak ji zvědavost sžírala.

„Bydlím na hradě, paní,“ prozradil jsem a zjistil jsem, že zatajuji dech, očekávaje její reakci.


Její úsměv se rozšířil do dětského nevinného vzrušení. Nemýlil jsem se. Je to anděl. Anděl s ďáblem v těle.

„To zní náramně…“ V očích jí plál plamen, který se snažila okamžitě utnout sklopením pohledu a temným ruměncem ve tvářích.

„To taky je náramné!“ Souhlasil jsem, ale nedodal, že samota už tak náramná není.

Zatoužil jsem dotknout se jí.

Bříšky svých chladných prstů jsem pohladil její ruměnec. Zavřela oči a lehce pootevřela rty.

Ach, jak neobvyklé, anděl svádí ďábla! pomyslel jsem si.


„Dej mi svou ruku, dítě,“ pokynul jsem lidské dívce tak, jak jsem byl zvyklý. Její hrdý pohled jsem už mnohokrát viděl. U mého Anděla. Každý den a každou noc všech těch osmi staletí, i když jsem zavřel oči. Měl jsem ten pohled uložený hluboko v duši.

Dívka vykročila trochu nejistě, ale pořád s hrdě zvednutou hlavou. Potlačil jsem nutkání se pousmát. To se přece u vládce Volterry nehodí.

Když stála jen na pár kroků od mého trůnu, podala mi roztřesenou ruku.

„Ne, Bello, prosím, NE! Nedělej to!“ Vzpíral se mému rozhodnutí bláhový mladík s ohromným talentem.

Cítil jsem pohled svého Anděla. Věděla, že miluji hru na moc.

Bílá dlaň plná tepající krve se octla v mé ledové. Zavřel jsem oči a zkoušel přečíst její myšlenky.

Nic.

Zkusil jsem to znovu.

Nic.

V té chvíli jsem pochopil.

Jestli budu dostatečně trpělivý, bude jednou tahle panenka ozdobou mojí gardy a její zlatooký rebel s ní. Výtečné. Mám na to celou věčnost…

Mladý Cullen zavrčel.

Ano, můj vnitřní démon je pro dnešek spokojený. Obrátil jsem oči tam, kam pokaždé. K mému Andělu. K mojí Sulpi; a její pohled, ten pořád stejně hříšný pohled, který na mě upírala té osudné noci, kdy jsem ji poznal, mě provázel dál.

Divadlo skončilo, pokynul jsem k rozchodu.


Té noci jsem políbil Anděla. Byla sladká, lidská a vábila mě víc než cokoliv jiného. Její vášeň se stala mou a můj život se jí upsal na věčnost. Dál se už nic nezeptala. Nepotřebovala víc vědět. Chtěla mě a já zase ji. To stačilo.

Tchánovi nechala dopis, ve kterém se s ním rozloučila a utekla s mužem její věčnosti a já mu na oplátku nechal váček zlata – kterým jsem hodlal pro nás vyhandlovat jeho požehnání.

Směšné?

Možná.

I ďábel má svou hrdost a smysl pro hříšnou čest!

S posledním svítáním jsem ji už držel ve své náruči, v jejím novém domově. Poslední paprsek se dotkl její kůže, a já naposled políbil tepajcí místo na jejím labutím krčku.


Tak na věčnost, Anděli můj!


Shrnutí


*Mia Cara – moje drahá (ita.)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Twilly

26)  Twilly (28.09.2013 20:47)

Tak to jsem velice ráda, Kate. Moc děkuji

Kate

25)  Kate (27.09.2013 18:17)

I Aro má city. :) Povídka se líbila, i přes to, že Ara nemusím.

24)  ada1987 (28.05.2012 17:34)

úzasné

23)  hela (28.04.2012 17:38)

úžasné i Aro má trochu citu

Twilly

22)  Twilly (27.04.2012 22:30)

moc děkuju belle

belle

21)  belle (27.04.2012 22:21)

OMG, povídku jsem otevřela náhodou, říkala jsem si, že to zase bude E a B, ale pak...
jedním slovem nádhera

Twilly

20)  Twilly (26.04.2012 12:33)

Jestli teda máš zájem, tak zkus "Blázne můj milovaný" - je to rozděleno do tří částí (Aro je tady tak trošku zase z jiného cesta a vypráví to Alice) - byla to moje prvotina v češtině vůbec :p

Clea

19)  Clea (26.04.2012 12:13)

tak to jsem teda nevěděla A v jaký povídce jí máš z toho Alicina pohledu?

Twilly

18)  Twilly (25.04.2012 21:47)

jééééééééééžiš, díky moc holky moje zlatý, pihovatý

Cleouši, a víš ty, že tuhle scénu jsem nepsala poprvé? Mám ji ještě z jednoho pohledu - z Alicina :p

Fanny

17)  Fanny (25.04.2012 21:45)

Teda. Opravdu povedené a jak napsala kajka, takové šmrncovní :D

:D

BlackBeauty

16)  BlackBeauty (25.04.2012 20:59)

naprosto skvělé !

Clea

15)  Clea (25.04.2012 17:43)

Twilly, moc se mi to líbí ;) Aro mě opravdu příjemně překvapil. Taky se mi líbilo, jak si to zasadila do původní verze z Arova pohledu

Marcelle

14)  Marcelle (25.04.2012 08:48)

Twilly, tenhle Aro byl fakt dost dobrej, žádnej studenej čumák.

Twilly

13)  Twilly (24.04.2012 23:54)

Ne, já to pochopila - fakt asi jen náhodou - ale původně to opravdu chtěla být jízda ... ale... no nevydalo, no

kajka

12)  kajka (24.04.2012 23:50)

Twilly, ty, takovej expert a nečteš mezi řádky? Jasně, že to bylo humorný. Copak to není znát z mýho komentáře? Ne? Asi jsem to špatně vyjádřila. Umíš, umíš.

Twilly

11)  Twilly (24.04.2012 23:39)

No jo, tak jste mě odhalily, něco ze Shakespeara v tom bylo, ale mělo to být i s humorem, ale ten se jaksi nedostavil (neumím )

A moc moc moc všem děkuju za komentíky

kajka

10)  kajka (24.04.2012 23:34)

Na Ara nezvykle moderní jazyk. Vůbec to nevadilo, ba právě naopak, perfektně to k té šmrncovní povídce sedlo. Nejdřív jsem měla pocit, že půjde o zkrocení zlé ženy a byla jsem pobavená zjištěním, že z upírskýho ničemy děláš krotkého beránka, toužícího po spřízněné duši. Je to vlastně sympaťák! Twillýsku, moc se mi to líbilo.

Lipi4

9)  Lipi4 (24.04.2012 22:52)

, už se nemůžu dočkat až je hodíš na papír ... tedy do klávesnice

Twilly

8)  Twilly (24.04.2012 22:35)

hmmmmm, nějaké nápady by tu byly, Lipinečko

Lipi4

7)  Lipi4 (24.04.2012 22:31)

Já nemám slov, jelikož to byla naprosto dokonalá romantická ukolébavka




PS: Copak má Tvoje úžasná hlavinka v plánu příště, zlato ?????

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse