03.08.2011 [10:15], SarkaS, ze série Amor, Eros nebo Bella? II, komentováno 10×, zobrazeno 2621×

Edward. Jaká bude jeho noc u Belly?

 

17. kapitola

Jsem tvůj sen. Tohle mi řekla a přitom neměla nejmenší ponětí, co to pro mě znamená. Jen ležela na boku a s dětsky blaženým výrazem se na mě dívala. Její ruka mi lehce přejížděla po tváři a já měl pocit, že jestli teď neumřu blahem, tak snad už nikdy. Sem tam se mi pokoušela něco říct, občas se mi to povedlo rozluštit, občas ne.

Tak jsem se dozvěděl, že jí chybí křídla. A že oni nepláčou, ať už tím myslela kohokoliv. Poučila mě, že láska je dřina. Taky jsem se dozvěděl, že jsem trouba. A hned na to mi řekla nějak zvláštně, sameťáčku nebo snad smetáčku. Nedokázal jsem si to správně zařadit. Stěžovala si, že omdlévá nerada a v zápětí prohlásila, že jsem její a nikomu mě nedá. Tedy snad jsem to pochopil správně, možná mě chtěla někam nandat.

Když po skoro hodině usnula, nebyl jsem si jistý už vůbec ničím. Ale jak se ke mně ve spánku pevně tiskla, byl jsem rozhodně nejšťastnější bytost na světě. Žízeň ani samotná moje podstata mi nemohla zkazit pocit, že konečně držím v pažích ten správný důvod, proč jsem na světě.

„Miluji tě, Anděli,“ zašeptal jsem Belle tiše do ucha, jehož něžná křivka, vykukovala mezi rozházenými prameny vlasů.

„Edwarde,“ vzdychla ze spaní a přehodila si své stehno přes mé nohy. Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vydechl v domnění, že mi to třeba pomůže. Nepomohlo. Ach Bello, co mi to děláš?! V duchu jsem jí zároveň spílal i blahořečil. Cítil jsem se s ní tak živý jako ještě s nikým, ale taky mnohem víc zranitelný. Bella viditelně našla cestu ke svým vzpomínkám, ale považuje je za sny. Blok v její paměti trvá a já netušil jak ho prolomit. Lehce jsem ji hladil po vlasech a po jednom jí je shrnoval z tváře. Bylo to vzrušující, jako odkrývat tajný poklad po malých kouscích. Když jsem se blížil k několika posledním desítkám, zalechtalo ji to a ona nespokojeně frkla a zabořila mi hlavu do hrudi. Bál jsem se aby si neublížila a zároveň jsem si užíval její podvědomou touhu, být mi co nejblíže. Objala mě paží kolem hrudi a spokojeně vzdychla. Slyšel jsem blížící se srdce, ale žádnou mysl. Eric. Dveře se po lehkém klepnutí otevřely. Nakoukl dovnitř a podíval se na nás. Usmál se na mě a já mu to oplatil. Naznačil jsem mu, ať je potichu a on jen kývnul.

„Jak to šlo?“ zeptal se bezhlesně.

„Skvěle, hodně toho namluvila, než usnula,“ řekl jsem a sledoval jeho reakci. Jeho postoj trochu ztuhl, ale jinak se nijak neprojevil. Přesto bylo jasné, že je v tom co se děje taky zapletený.

„Doufejme, že si některé věci nebude pamatovat, jak jí znám bude se chtít propadnout až do Číny,“ pousmál se a já musel souhlasit.

„Někam musím, vrátím se za pár hodin, tak na ni dej pozor, ano?“ požádal mě vážně.

„Spolehni se,“ pokýval jsem stejně vážně hlavou. Zcela bezděčně jsem ji pevněji objal. Eric se usmál a dveře se za ním zavřely. I když bylo klapnutí stěží slyšitelné, Bella sebou zamlela. Napůl už ležela na mě a já začínal mít pocit, že upíři se přece jen červenat mohou. Tušil jsem, že ji za chvíli začne moje nepohodlné tělo tlačit, ale neměl jsem odvahu ji odsunout, protože by se mohla vzbudit. Tak jsem si jen užíval poslední chvíle, kdy o sobě nevěděla. Řasy jejích zavřených víček jí vrhaly stíny pod očima, jak je měla dlouhé. Lehce klenuté obočí a hladké čelo. Prstem jsem jemně jí jemně přejel od spánků přes tváře až na bradu. Měla ji krásně tvarovanou s malým důlkem uprostřed. Neodolal jsem a palcem jsem jí přejel po rtech. Připadal jsem si jako zloděj, co se krade krásným pokojem a neomylně míří k tomu, co je v něm nejcennější. Opatrně jsem se nadzvedl. Silný hlas v mé hlavě křičel, že tohle je hloupý nápad. Nejsi přece zloděj! Ale druhý, mnohem silnější křičel, že tohle je přesně to co musím udělat. Jako by na tom závisel zbytek mé existence. Já ji prostě musel políbit!

Dělily nás centimetry a já se nedokázal zastavit. Očima jsem kmital po její tváři a nevěděl jsem, jestli si přeji aby se vzbudila nebo abych jí polibek ukradl ve spánku.

Už jen milimetry byly mezi našimi rty a její vůně mě intenzivně obklopovala, přesto mě ani na vteřinu nenapadlo, že bych jí snad ublížil. Věděl jsem jaké to je ji ztratit a rozhodně jsem to nechtěl zažít znovu. Tentokrát bych nezapomněl a vědomí života bez ní by mě zničilo.

Nervózně jsem se nadechl a chystal se smazat ten poslední milimetr, když Bella zakroutila nosem pootevřela ústa a lehounce chrupla. Musel jsem se kousnout do rtu, abych se nerozesmál. Tohle bylo jasné znamení, že takhle to být nemá. Žádné kradené polibky, když o sobě neví. Plácl jsem hlavou zpět do polštáře a díval se na strop s bláznivě širokým úsměvem. Jsem ztracený případ, je to jasné. Bella kňourla a stiskla mě. Bylo vidět, že už nespí tak hluboce a mohl jsem jen odhadovat, kdy otevře oči.

Co si asi bude pamatovat? Jak zareaguje? Je to možné? Já jsem nervózní jak prvňáček před prvním školním dnem. Musel jsem potlačit touhu s ní zaklepat aby se už probudila a já věděl jak zareaguje, ale určitě bych si takovým budíčkem moc nepomohl.

„Mmmm,“ zamručela a sevřela mé tričko do pěsti. Její tělo se napjalo, jak se protahovala. „Uááá“ ozvalo se na mém břiše zívnutí. S potutelným úsměvem jsem čekal, kdy si to uvědomí. Její ruka mi přejela po pravé straně hrudi nahoru a zase dolů, pak se zasekla. Lehké píchání mi prozradilo, že se ujišťuje, že se jí to nezdá. Srdce jí zrychlilo a zatajila dech. Přesně jsem poznal moment, kdy otevřela oči, protože v první chvíli pevně sevřela v rukou mé oblečení a pak najednou její váha zmizela. To bylo nemilé, zamračil jsem se, abych jí dal najevo, jak moc se mi její odchod nelíbí. Ale nevydrželo mi to ani vteřinu.

„Dobré ráno,“ usmál jsem se na ni. Vypadala vyplašeně. Vlastně skoro vyděšeně a stejným dílem roztomile, ve zmačkaném pyžamu s rozcuchanou půlkou hlavy a omačkanou tváří.

„Edwarde?!“ vypískla nevěřícně. „Co tu děláš?“ zašeptala a podívala se na dveře, jako by tam čekala přinejmenším policii.

„Přála sis abych tu zůstal,“ usmál jsem se na ni mile. Nedokázal jsem ji neškádlit.

„Co?“ vydechla šeptem, jako by se bála, že nás někdo uslyší.

„Včera, když ti dal Carlisle něco na uklidnění a proti bolesti,“ vysvětlil jsem s úsměvem.

„Ten blonďák?“ zašeptala lehce nevěřícně.

„Jo, přesně ten,“ pokýval jsem a posadil se. Jednu nohu jsem pokrčil a opřel si o ni paži. Bella na mě vykulila oči a její srdce klopýtlo. Udělalo mi to ohromnou radost, tedy ta reakce na mě. Nepřál bych jí další zdravotní obtíže, když i tyhle má v podstatě kvůli mně.

„Nevypadal jako tvůj otec,“ řekla zamračeně, ale pak pokračovala. „A kdy přesně jsem tě to žádala, abys strávil noc v mé posteli?“ ptala se podezřívavě. Rozhodl jsem se pro naprostou upřímnost, přece nebudeme začínat vztah lží.

„Hned po tom, co jsem ti slíbil, že nikam nepůjdu a před tím, než jsi mi řekla, že jsi můj sen,“ usmál jsem se. Bezděčně se chytla za hrdlo a zatajila dech.

„Cože jsem řekla?! Proboha, čím mě to nadopoval?“

„Bells, nemusíš šeptat, Eric je pryč má nějakou práci a nechal mi tě tu nestarost, takže buď tak hodná a vlez si zpátky pod peřinu a já ti donesu něco k jídlu,“ nabídl jsem se. Nevypadala, že to pochopila. Byl jsem nucen nahradit slova činy. Vstal jsem a obešel jsem postel. Otočil jsem ji, tak aby mi viděla do očí. Zorničky se jí rozšířily a stala se tvárnou jako hlína. Dokud jsem udržoval její pohled chycený v mém, mohl jsem si s ní dělat co jsem chtěl. Během chvilky ležela na zádech přikrytá až po bradu. Probrala se až když za mnou klaply dveře pokoje.

„Co to kruci-“ slyšel jsem tlumeně. Seběhl jsem dolů a vydal se k ledničce. Jako kuchař jsem stál za prd, takže budu muset zvolit nějakou bezpečnou snídani. Jogurt s příchutí borůvek, tohle vypadalo jako kus dortu a krabice na které stálo džus, to by se snad dalo, ne? Opatrně jsem to naskládal na tác a doufal, že to tak projde. Seshora se nesly zvuky, u kterých jsem si nebyl jistý co znamenají. Pomalu jsem vyšel schody a snažil se odhadnout co se tam asi děje, když u toho Bella tak funí a ozývají se duté rány. Opatrně jsem otevřel dveře, ale viděl jsem jen Belliny kmitající se nohy na posteli. Její tělo z poloviny mizelo pod postelí.

„Pojď sem ty malej hajzlíku, jak ses tam vůbec dostal? Krucinál, já si nutně musím zavolat, tak polez!“ nadávala něčemu pod postelí. Položil jsem tác na skříňku a skrčil se, tak abych na ni viděl. Bella červená námahou se natahovala pro mobil, který jí zdatně uhýbal, pokaždé když se ho dotkla.

„Hm, půjčil bych ti svůj,“ řekl jsem s úsměvem. Bella sebou leknutím trhla a praštila se do hlavy.

„Úúú, krucinál,“ zasténala. Rychle jsem ji vytáhl a bezděčně jí obral pavučinu, kterou svými vlasy pod postelí zametla.

„Já řekl ležet v posteli. Jsi nemocná, několikrát jsi ztratila vědomí, tak se semnou neper a vlez si do té postele, než tě do ní přikurtuju,“ pohrozil jsem, i když bych nic z toho samozřejmě neudělal. Tedy, zatím. Zamračila se na mě, ale pak si povzdechla a vlezla pod peřinu. Zády se opřela o pelest a vyzývavě se na mě dívala. Usmál jsem se. Podal jsem jí tác ze skříňky a usadil jí ho na nohy. S pohledem upřeným na čokoládový dort její výraz povolil. Dokonce se pousmála. Vzala do ruky lžičku, ale nenabrala si. Chvilku s ní nerozhodně točila v prstech než promluvila.

„Ehm, takže, jak to včera bylo? Moc si toho nepamatuju, jen ten vývar, jak jste přišli a pak jako by mě někdo zfetoval, což je, dá se říct, částečně pravda,“ pousmála se a zakrojila do dortu. Neodpověděl jsem jí hned. Nejprve jsem musel potlačit vlnu zklamání. Takže si to nepamatuje, zase. Měl jsem pocit, že každý úspěch s její pamětí je automaticky vymazaný. Jako by v její mysli nějaký šotek pořád dokola mačka tlačítko erase. Povzdech jsem si.

„Carlisle ti dal něco proti bolesti, ale nechtěl tě odrovnat úplně. Jen toho muselo být víc, aby se potlačily ty bolesti. Pak jsi byla uvolněná a upovídaná, ale bylo ti špatně rozumět. Nakonec jsi usnula. Asi tak hodinu po tom co jsi dostala ty léky,“ řekl jsem, ale i mně připadal můj hlas bezbarvý. Bylo mi nanic. Jak lehce může někdo spadnout z obláčku štěstí a tvrdě dopadnout na zem? Už jsem znal odpověď. Až příliš lehce a dopad je tvrdý. Nic si nepamatovala, takže se vlastně nic nestalo. Asi bych měl odejít, zavolám třeba Marisse. Určitě se o Bellu postará jako bych to udělal já. Postavil jsem se a vyrazil ke dveřím. Její srdce sprintovalo. Byla ráda, že odcházím? Nedostal jsem šanci se jí zeptat.

„Neodcházej, prosím,“ zašeptala tiše. Zarazil jsem se, ona si odkašlala. „Někdo mi přece musí říct, koho všeho jsem včera urazila,“ dodala hlasitěji a veseleji. Otočil jsem a podíval se na její nesmělý úsměv. Když jsem si vedle ní sedal nemohl jsem odolat.

„Dovol,“ řekl jsem a prstem jí setřel čokoládu ze spodního rtu. Zčervenala a já už se zase vznášel.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  HMR (04.08.2011 21:03)

jo, jo

7)  Lipi4 (03.08.2011 20:12)

Šáriku , opět úžasná kapitolka ....... už se nemůžu dočkat dalšího dílku

5)  Marvi (03.08.2011 15:39)

Těžká rána opilcova... V tomto případě samozřejmě ne, ale i tak, snad si vzpomene. Těším se na pokračování

4)  janulka (03.08.2011 14:18)

3)  semiska (03.08.2011 12:59)

Tak Edward mě svou dokonalostí a něžností totálně dostal... Skvělý a moc pěkný. Jsem zvědavá, co jí všechno řekne, že blábolila.

2)  eElis (03.08.2011 11:49)

Edward byl naprosto dokonalej a kdy si ta Bella konečně pořádně vzpomene, co????

nádherná kapitolka jako vždy...

1)  AMO (03.08.2011 10:37)

Ty mě nemáš vůbec ráda... já se tady také vznášela štěstím a najednou prásk
Jen ten dort na snídani jí závidím... mám hlad Pardon!!!
Ba ne je to parádička - jak mile oslovovala svůj mobi. A jak on mile zkonstatoval její podobu po ránu
Já od svého muže slyším... no ty vypadáš??? Cos dělala v noci??? A koukej ze sebe udělat člověka!!!
No jo no... je to krásný příběh... si ho taky vychutnám

1