Sekce

Galerie

/gallery/amor.jpg

Další dílek je tu! Jste zvědaví, co se stalo s Bellou? Kam, že ji to dotyčný poslal? A jak zareagoval Edward na Tanyiny myšlenky? Všechno se dočtete. Snad se nebudete zlobit za ten konec. Příjemnou zábavu, přeje SarkaS :)

8. kapitola – Nález

 

Pozoroval jsem Tanyu, která ještě chvíli zkoumala okolí a mnula si bradu. Hlavou jí vířila spousta otázek, ale vše přebíjela myšlenka na mě. Nemohl jsem pochopit, co se stalo, protože jsem až moc dobře věděl, že doteď mě nemilovala. Měla mě ráda. To ano, ale nemilovala mě. A kdo byla ta bytost, která tu byla s ní. Tanya nevypadala, že by si na ni vzpomínala. Rozhodl jsem se odejít a neříkat jí o tom, co jsem viděl. Alespoň zatím. Viděl jsem ještě, jak se rozběhla zpět k domovu. Já se vydal opačným směrem. Byl jsem si dobře vědom toho, že jsem si chtěl jen odskočit na lov, ale co je jedna noc v porovnání s naší věčností? Vyskočil jsem na strom a rozhlédl se. Všude okolo se rozprostíraly alijašské lesy plné zvěře a chladu. Stromy byly tak blízko u sebe, že jsem nemusel běhat po zemi. Běžel jsem po větvích.

Nevím, kam až bych doběhl, kdybych se nepodíval dolů na zem a nezahlédla tam ležící postavu. Lehce jsem dopadl na zem a neslyšně k ní došel. Jaké bylo mé překvapení, když jsem spatřil tu, co jsem tak usilovně hledal. Mít srdce splašeně by se mi právě pokoušelo vyskočit z hrudi. Překvapení vystřídal úlek a hned po něm přišla úleva, když jsem viděl, že není zraněná. Spala. Ale proč, proboha, spala uprostřed lesa plného divoké zvěře? Lehce jsem se k ní sehnul a do nosu mě udeřila její nádherná vůně. Znovu jsem se podivil nad tím, že mě neláká tak, jak bych si myslel. Její krev sice voněla chutně, ale monstrum uvnitř mě na ni nereagovalo.

Přestal jsem hloubat nad takovými zbytečnostmi a lehce ji zvedl ze země. Nemohl jsem ji tu nechat, přinejlepším by se nastydla, přinejhorším by si na ní mohlo něco pochutnat, a to byla děsivá představa. Lehce se zavrtěla a uvelebila se v mých kamenných pažích. Tvář mi přitiskla k ramenu a ze snu si povzdychla. Byla nádherná. Její krása mě omamovala snad ještě více než její vůně. Mahagonové vlasy spadající jí v hustých pramenech na záda. Dlouhé tmavé řasy rámující jistě krásné oči. Malý nos a krásně vykrojená ústa. Měla o něco plnější spodní ret a dokonce malou jizvičku nad obočím. Jak se jí to asi stalo? Mohla snad jako malá běžet a spadnout? Nebo si třeba něčeho nevšimla a narazila do toho? Nevěděl jsem a to mě drásalo. Proč neslyším zrovna její mysl? Tiše si odfrkla a na čele se jí objevila malinkatá vráska, která ovšem téměř okamžitě zmizela. Nedošlo mi, kam jdu, dokud jsem nestál u cíle.

Zvedl jsem zrak a spatřil malou dřevěnou chajdu. Jednu z několika, které sloužily jako místo na přespání pro strážce parku. Tahle byla už nějakou dobu nepožívaná. Necítil jsem z ní žádný pach člověka. Došel jsem k ní a podíval se pod rezavý hrnek stojící na parapetu. Povzdechl jsem si. Lidé jsou tak předvídatelní. Klíč tam samozřejmě byl. Odemkl jsem a snažil se tiše otevřít. Dveře šly ovšem ztuha a trochu zavrzaly. Anděl se naštěstí nevzbudil, jen se ke mně trochu pevněji přimáčkla. Naprosto nepochopitelně mě zalil hřejivý pocit blaha. Nezavíral jsem a vešel dovnitř. Nechtěl jsem znovu vrzat. Rozhlédl jsem se. Byla tu malá kamínka, dřevený stůl se dvěma lavicemi, pár skříněk, v koutě plechová vana a postel. Zlehounka, abych ji neprobudil, jsem ji položil na postel. Okamžitě se stulila do klubíčka. Na rukou měla husí kůži. Napadlo mě, že musí být zmrzlá. Došel jsem tedy ke dveřím a lehce je nadzvednul, aby šly zavřít bez skřípotu. Vedle kamínek leželo dost dřeva, aby se dalo roztopit i více než jednou. Nerad jsem manipuloval s ohněm, přece jen jsem upír, ale zatopit v kamnech by zase takový problém nebyl. Přiklekl jsem a otevřel dvířka. Zlehounka a tiše jsem zlámal tenoučké větývky a vkládal je do otvoru. Naskládal jsem na ně nějaké třísky a z kapsy vytáhl zapalovač. Škrtl jsem a dřívka okamžitě pohltily oranžové plameny. Naházel jsem jim více dřeva a zavřel dvířka. Netrvalo dlouho a kolem kamínek se začalo šířit teplo. Člověk by to asi nepoznal, ale já to cítil. U dveří byla hromádka polínek, které jsem si předtím nevšiml. To je dobře, nemusel jsem chodit nikam ven a skřípat dveřmi. Ještě chvilku jsem se věnoval ohni, a když už v kamínkách uspokojivě hučel, vrátil jsem se k posteli. Přetáhl jsem přes Anděla deku, která byla složená na lavici. Posadil jsem se na okraj a pozoroval tu spící krásku. Kdo jen může být? Je vůbec člověk? Nemohla by být opravdový anděl? Vzdychl jsem si a po tváři se mi roztáhl úsměv. Anděl sebou trochu zamlel a povzdychl si.

„Edwarde…“ vyplynulo jí ze rtů tichounce. Moje tvář zkameněla v masce naprostého šoku. Opravdu teď zašeptala moje jméno? Nezdálo se mi to? Nejsem první upír, který usnul? Její tváří se mihl úsměv a ona se víc zachumlala do deky. „Edwarde,“ šeptla znovu a vzdychla. Zalil mě neuvěřitelný pocit. Mé srdce zpívalo a vznášelo se krouživým pohybem k nebi. Kdybych byl člověk, asi bych se teď rozplácl na záda, zíral k nebi a z koutku by mi ukapávala blažená slina. Takhle jsem se jen přesunul blíž k Andělovi a doufal, že znovu promluví.

Pohled Belly:

Do vědomí mi pronikaly různé zvuky. Nemohla jsem si je nikam zařadit, nehodily se mi k našemu nebeskému tichu. Skřípot dřeva, dech větru, praskání plamínků a tiché ševelení kovu. Čelo se mi zkrabatilo, jak jsem se snažila vymyslet, čím to je a přitom se nevzbudit. Nadechla jsem se a do nosu mě uhodil lehce zatuchlý a hlavně cizí pach. Prudce jsem otevřela oči a vydechla. S heknutím jsem se podepřela rukama a podívala se, kde to ležím. Byla to úplně cizí postel a hlavně nebyla v nebi. Zmateně jsem se rozkoukávala, ale dívala jsem se přímo na stěnu nějaké chatky. Dřevěná prkna skřípala, jak se do nich opíral venkovní vítr. To by vysvětlovalo alespoň některé z těch zvuků. Pak se ozvalo tiché odkašlání. Vyděsilo mě to a já s úlekem uskočila. Jelikož jsem ovšem byla zamotaná v dece, moje uskočení nebylo zrovna nejúčinnější a já se akorát rozplácla zpět na posteli. Alespoň jsem se dokázala otočit. Nemohla jsem uvěřit vlastním očí. Seděl tu přede mnou a pozoroval mě s lehkým úsměvem na rtech.

„Já… já… co…“ blekotala jsem a valila oči střídavě na něj a na chatku. Zvedl ruce dlaněmi ven.

„Neboj se,“ řekl tiše. Sakra, co tu dělám? A s ním? „Neublížím ti,“ dodal. To jsem samozřejmě věděla, jen jsem pořád nechápala, jak jsem se tu ocitla.

„Proč -“ začala jsem zase, ale nenechal mě to doříct.

„Našel jsem tě spát uprostřed lesa,“ vysvětlil mou nevyřčenou otázku. Uprostřed lesa? Cože?! Vyvalila jsem na něj překvapeně oči. Lehce se zamračil.

„Uprostřed lesa?“ zeptala jsem se šokovaně. Jak jsem se tam mohla dostat. Usnula jsem přece ve své posteli. Nic jsem nechápala. Zkoumavě si mě prohlížel a já najednou nevěděla kam s očima. Přece se nemůžu vypařit přímo před ním, podívala jsem se ke dveřím, ale on se zasmál.

„Tentokrát neutečeš,“ řekl a lehce se posunul tak, aby byl mezi dveřmi a mnou. Jeho drzost mě absolutně rozhodila.

„Nemůžeš mi bránit,“ pípla jsem. Chtěla jsem s ním sice mluvit normálně, ale do hlavy mi pořád lezly mé předchozí sny a já se cítila, jako bych před ním seděla nahá. Bylo mi trapně, byla jsem zmatená a nic jsem nechápala.

„Hm, já myslím, že můžu. Venku totiž řádí bouře a vypadá dost nebezpečně, takže nikam nemůžeme,“ řekl s kočičím úsměvem. Kdyby jen věděl, že mně bouře nic neudělá. A ani jemu.

„Jako by ti snad mohla něco udělat,“ zamumlala jsem naštvaně. Ztuhnul a mně došlo, že to byl přešlap.

„Co jsi říkala?“ zeptal se vyplašeně.

„Vůbec nic,“ zavrtěla jsem hlavou. Podezřívavě přimhouřil oči.

„Odkud mě znáš?“ zeptal se najednou.

„Neznám tě. Proč bych měla?“ opáčila jsem co nejklidnějším tónem.

„Hm, takže ty tvrdíš, že mě neznáš,“ řekl a já zakroutila hlavou. „Tak proč jsi mě tedy hledala a ve spánku říkala mé jméno?“ otázal se s lehkým úsměvem. Zalapal jsem po vzduchu. To ne, to snad ne.

„To určitě ne!“ bránila jsem se.

„Ale ano,“ kývl s úsměvem.

„To není pravda! A i kdyby, spousta lidí se jmenuje Edward,“ bránila jsem se a jemu se po tváři roztáhl vítězný škleb.

„Já ti ale neřekl, jak se jmenuji,“ řekl a já si okamžitě uvědomila svou chybu. Připlácla jsem si na pusu ruku. Rozesmál se. Do háje, tak to jsem zas něco podělala. Já bych neměla vůbec mluvit, když se vzbudím.

„Tak co, povíš mi teď pravdu?“ zeptal se, když se uklidnil. Já ovšem došla k rozhodnutí a jen mlčky zakroutila hlavou. Vykulil oči.

„Ty se mnou nebudeš mluvit?“ Znovu jsem zakroutila hlavou a snažila se potlačit úsměv nad jeho šokovaným výrazem. Vypadal moc hezky, trochu divoce. Oblečení pomačkané, bronzové vlasy rozcuchané a měl v nich dokonce list. Zajímalo mě, jestli si toho všimnul. Překvapenému pohledu jeho zlatých očí jsem se ovšem vyhýbala. Neměl by se mi líbit, jsem kupid. A jsem nejlepší kupid v oboru. Mám mu najít lásku, tak se mi přece nemůže líbit. To by nebylo profesionální. Zabodla jsem pohled do deky a pevně tiskla rty k sobě.

„Ty nežertuješ?“ zeptal se přepadle. Zakroutila jsem hlavou. „Oh.“ Nevydržela jsem to a tiše vyprskla smíchy. „Ale já chci vědět, odkud mě znáš,“ durdil se. Vzdorovitě jsem se na něj podívala a zakryla si i uši. Zalapal po vzduchu jako ryba na suchu. Otočila jsem od něj hlavu a tiše si broukala. Nějakou dobu bylo ticho. Najednou se ale matrace zhoupla a já cítila, jak letím vzduchem. Ocitla jsem se těsně před jeho tváří a ty zlaté oči mi propalovaly díru do mé nestárnoucí duše. Šokovaně jsem se nadechla a vyvalila oči. To ovšem nebylo všechno…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

gucci

8)  gucci (27.07.2011 23:07)

ještě že se nebe na to nemohlo dívat!!!:) :) ...téda kam se nám to asi posune

Morael

7)  Morael (12.07.2011 14:09)

Bosorka

6)  Bosorka (07.07.2011 20:06)

Bella si hraje na nevidím, neslyším? :D Zajímalo by mě, kdo ji přenesl - že by Valentín?

Kristiana

5)  Kristiana (07.07.2011 17:31)

To ovšem nebylo všechno? Dostane pusu? Že jo?
Jejich rozhovor byl skvělý!

Amisha

4)  Amisha (13.11.2010 09:54)

Ech! Kdybys to neměla dopsané nepřej si vědět co by se ti stalo!!!

milica

3)  milica (03.10.2010 12:00)

Super dílek, chudák Bella když neví co se děje

2)   (03.10.2010 09:30)

Rychle další, rychle dalšííí!!! Co mi to děláááš???
Opět krásně a proto chci ihned dalšíííí!!!!
TKSATVO

Carlie

1)  Carlie (02.10.2010 21:24)

Woooow , nádherné, barevné, hřejivé... honem dál
Už v tom lítaj oba, z toho se nevylže ;-), nebo? :-)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Bree