Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/30dn%C3%AD1.jpg

DVACET ŠEST DNÍ

Probudila ji žízeň a studená náruč. Letmo kolem sebe začala šátrat, dokud si neuvědomila, že ve své posteli je sama. Zvedla se na loktech a rozhlédla se po pokoji, ale Richard tam nikde nebyl. Dveře byly pootevřené a zpoza nich vycházelo zvláštní mihotavé světlo. Nejistě se vymotala z dek a vstala z postele. Přetáhla si přes hlavu první věc, kterou našla u nohou postele – Richardovo tričko – a po špičkách otevřela dveře. Na prahu leželo několik růžových plátků, ze kterých byla cestička do obývacího pokoje. Na každém druhém kroku byla malá svíčka v červeném kelímku. Její plamínek se lehoučce pohupoval, jak kolem toho kráčela dál.

„Richarde?“ zašeptala do setmělého bytu. Prošla obloukem do obývacího pokoje, kde čekala cíl, jenže cestička vedla dál. „Ardy? Jsi tu?“ Před kuchyní byla na zemi kromě plátků i samotná růže. Kde to všechno vzal a jak věděl, že se probudí?

Nakoukla do kuchyně a…

„ANNIE! UKLIDNI SE!“ Probudila se. S šíleným řevem, který ji rval uši. Uvědomila si, že to je ona, kdo tady křičí a Richard se ji pokouší vzbudit. Vymrštila se do sedu a ze všech sil se pokusila popadnout dech. „Byl to jen sen… Jenom sen, už jsi vzhůru, ano? Jsi v pořádku?“ tišil ji a tiskl ji k sobě.

„Do prdele,“ zaklela mezi nádechy. „Sakra, co to bylo!“

„Co se ti zdálo?“ zajímal se.

„Bylo to tak romantický! Tak sladký a nakonec… Ležel jsi tam na stole a… Hnus! Odporný!“ vyváděla.

„Já na stole? Odporný? Cože?“

„Byl jsi nahý na stole a byly v tobě napíchaný růže a všude bylo tratoliště krve a ty ses na mě stejně podíval a usmál se a… No hnus, hele – mám husí kůži,“ zapištěla a znovu se otřásla.

„Slibuju, že se na tebe nikdy nebudu usmívat ze stolu nahý a nikdy ti nedám růže,“ sliboval.

„Růže jsou obyčejné…“ připomněla mu jeho slova z dřívějška. „Já raději orchideje.“

„Zasypu tě jimi, pokud chceš…“ zašeptal a pohladil ji po tváři.

„Víš, co bych chtěla?“ Richard nakrčil čelo a nechápavě zavrtěl hlavou. „Omluvit se ti,“ vydechla a sklopila hlavu.

„Omlouvat bych se měl já… Jen jsem k tomu ještě… Však víš, nebyl na to čas…“

„Jo, vzpomínám si. Práskla jsem do bot.“

„A jo! No, to vlastně taky! Ale já myslel včera. Víš, v té sprše, když jsem tě předevčírem našel… Kdybys nedýchala, asi bych si otevřel okno. Jo – melodramatický – ale je to fakt. Uvědomil jsem si, že jsem ve svém životě potkal svou druhou půlku, a když pak zmizela, začal jsem příšerně kulhat.“

„Jak romantické,“ zasmála se Anna, protože netušila, co mu na to jiného říct.

„Jsem hajzl, ne romantik,“ škádlil ji. „Neměl jsem to tehdy na tebe tak chladnokrevně vysypat. Je to neomluvitelný, jak jsem se zachoval, Annie…“

„Najdu pro tebe vhodný trest…“ nabídla mu a Richard se smutně pousmál, načež přikývl. „Ale i já jsem to zpackala. Měla jsem ti dát šanci to zachránit, a místo toho jsem zdrhla pryč. Jsem správný hrdina, viď?“

„Jsi moje vlaštovka.“

„Super… Jedno lepší, než druhé,“ odfrkla si Anna. „Mandarinka, bludička, maličká, vlaštovka…“

„Maličká jsem ti nikdy neřekl!“ bránil se pobaveně Richard, ale Anna ztuhla. Nevědomě to přiřkla Richardovi, přestože to oslovení patřilo Majorovi. Ardy si její reakce musel všimnout, protože jí ukazováčkem zvedl bradu a zadíval se jí do očí. „Nechceš mi něco ještě říct?“

„Já jsem řekla Italům o Emmettovi…“ vzdychla.

„Jak ses dostala k čertu k Italům?“ zděsil se Richard.

„Peter s Charlotte… Víš… No, zavedli mě do výcvikového tá…“

„Tys byla v Texasu, Annie?! Ježíši kriste! Kdo je vůbec Peter a Charlotte?“ Richard byl bledý vzteky.

„Upíři. Potkala jsem je v Nebrasce s Vanessou… Hrozně moc mi pomohli, víš?“ Anna se rozjela a začala Richardovi vyprávět svoje dobrodružství. Čekala všechno, jen ne vzorné poslouchání a občas nepatrnou otázku.

Cítila se provinile, když mluvila o Majorovi.

„Takže odešel?“ zeptal se na závěr Anny, když se odmlčela.

„Šel hledat svou sestru.“

„Chybí ti?“

„Už ne,“ vydechla povzbudivě Anna a Richardova zamračená tvář se vyjasnila.

 

***

Skočila mu kolem krku jako malá holka.

„Slez, Alice…“ hučel Emmett, ale stále ji k sobě tisknul.

„To nemůžeš myslet vážně,“ fňukala mu do košile.

„Já musím, Alice… Slyšíš?“ Edward stál v povzdálí a sledoval to. Když tu Emmettovu myšlenku viděl poprvé, málem narazil do stromu. Snažil se mu to vymluvit, jenže velký brácha se nedal. Rozhodl se, tudíž i Alice už viděla, co bude dál.

„Nemusíš, Emmette. Richard večer přijde, vysvětlí se to. Nemusíš odcházet, rozumíš?“ opakovala Alice.

„Když mě neprobodne Anna, udělá to někdo jiný.“

„Nebuď paranoidní! Co já tady sama pak?“ vztekala se. Přešla ze stavu smutku do plné pohotovosti jedna dvě.

„Alice má pravdu, Emme. Nemůžeš nás tu nechat,“ přidal se Edward.

„A o Annie se musíš první rok starat!“ připomněla mu Alice a Emmett hlasitě zaúpěl. „Jde sem Bella…“ vydechla a slezla z Emmetta, aby se vedle něj postavila. Chtěl zmizet, jenže Edward ho chytil za nadloktí a stiskl.

„To bude dobré,“ tišil ho ve chvíli, kdy se dveře z jižního křídla otevřely a v nich se zastavila probuzená Bella. Rozšířily se jí zorničky z šoku a její tvář znachověla, což Edwarda málem donutilo k pádu na kolena.

„Ach… Dobré ráno, omlouvám se, nevěděla jsem, že…“ začala se omlouvat Bella, ale Alice se jen rozesmála.

„To je v pořádku, Bello. Tohle je mýtus našeho domu. Emmett,“ představila ho upírka a Bella se podívala na Emmettovu tvář. Edwardův stisk zesílil, když si Emm pomyslel cosi o sladké tváři a upřímných očích.

„Těší mě, Emmette,“ vydechla Bella.

„Strašně mě mrzí, že jsem ti pokousal kamarádku. Fakt to nebylo v plánu,“ vyhrkl on a Edward s Alicí vytřeštili oči, načež se podívali jeden na druhého.

„Ach… ehm, děkuju,“ kuňkla Bella a Emmett se poškrábal na temeni.

„Má někdo hlad?“ vyhrkla Alice, aby tuhle trapnou chvíli zrušila a Emmett sebou trhnul. „To platilo na Bellu, Emmette!“ obořila se na něj a Edward se začal smát.

 

***

„Annie, je čas… Jsi připravená?“ Richard stál za zamčenými dveřmi koupelny, kam ho Anna nehodlala pustit.

„Ještě chvíli, jo?“ ozvalo se z koupelny.

„Je to jen setkání ve vile,“ ujišťoval ji.

„Uvidím Bellu po několika dnech. Musím vypadat dobře. A bude tam Alice! A Edward!“

A Emmett, pomyslel si v duchu Richard. Pokud ho paměť neklamala, ti dva se viděli jen dvakrát. Tedy to poprvé si ani jeden pořádně nepamatují.

Zámek cvaknul a dveře se otevřely stejně lehce, jako Richardovi spadla brada.

„Dobrý?“ zajímala se Anna a otočila se dokolečka.

„Máš přepnutý knoflík, ukaž, pomůžu ti,“ nabídl se spěšně a natáhl ruce, aby jí rozepnul kostičkovanou halenku. Plácla ho. „Auvajs! Za co?“

„Ty knoflíky jsou imitace, Richarde. Takže nemůžou být přepnuté. Jdeme,“ smála se. Richard nakrčil čelo a jako slintavý pes se vydal za Annou z bytu.

Gentlemansky jí otevřel dveře spolujezdce a sedl si za volant.

„Můžeme?“ zeptal se.

„Musíme. Tak hurá do boje.“

„Annie? Neboj se ho,“ vydechl, když nastartoval.

„Nebojím se ho. Není důvod, ne? Je to jen… Není důvod…“ brblala a pokoušela se uklidnit svůj dech. Jeli mlčky, dokud nezastavili před domem.

„Dýchej, bludičko…“ zašeptal.

„Jsem zase jako stěna, viď? Sakra…“ mumlala. Otevřel jí dveře a vzal ji kolem pasu, aby ji uvedl do domu, jenže ze dveří se vyřítil černý stín a vrhl se na ni.

Smích, nadávání, smích, pláč, smích, jekot. Bella s Annou byly v jednom jediném klubku a nikdo nemohl s určitostí říct, kde jedna končí a druhá začíná.

Trvalo to jen chvíli, než se odlepily a Bella spokojeně vzdychla: „Fajn, tak zase jako lidi, jo? Vítej doma, Annie.“

„Jsem ráda doma, Bello. Děkuju,“ usmála se Anna. Ve dveřích se objevil Edward, Alice a za nimi velký Emmettův stín. Richard střelil pohledem po Anně, která na Emma upřeně zírala.

„Annie? Tohle je Emmett McCarty,“ připomněl jí Richard opatrně.

„Mrzí mě, že jsem tě odsoudil k tomuhle životu,“ vzdychl Emmett.

„Mrzí mě, že jsem na tebe poslala Volterru,“ napodobila ho Annie a kolem nich se rozlehl smích Alice, Belly a Edwarda. Richard to celé nechápavě sledoval a měl pocit, že si sedí na vedení. Čekal snad všechno, ale tohle?

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

milica

10)  milica (27.06.2011 21:32)

Konečně jsou skoro všichni pohromadě No nic jdu na další

semiska

9)  semiska (26.06.2011 22:06)

Konečně trošku veselí. Snad to bude napořád.

Lenka326

8)  Lenka326 (26.06.2011 17:32)

Jsem ráda, že už i vtipkují. A holky v jednom chumlu. Moc hezká kapitolka.

Anna43474

7)  Anna43474 (25.06.2011 17:13)

Už jsem přišla na to, koho mi ti dva připomínají - to je úplný Josh a Lure, fakt
Emmette, jestli nepotkáš... no víš koho... tak si mě nepřej!!!
TKSATVO

MaiQa

6)  MaiQa (25.06.2011 15:07)

Emmett je vtipný i ve chvíli, kdy mu do zpěvu zrovna moc není.

5)  mayla (25.06.2011 14:45)

krásne

eMuska

4)  eMuska (25.06.2011 13:50)

ach jo, jsem hajzl, ne romantik...
a niečo, že prepáč, že som ti pohrýzol kamošku...
Bejby, také vieš len ty!

Jula

3)  Jula (25.06.2011 13:33)

Vypadá to nadějně

SarkaS

2)  SarkaS (24.06.2011 20:29)

Přivítání Annie a Belly byla naprosto kouzelné Chudák Ardy připravený na nejhorší a teď je jediný mimo

Kristiana

1)  Kristiana (24.06.2011 20:14)

Krásné. Zdá se, že všechno bude konečně v pořádku.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek