Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/bab%C3%AD%20l%C3%A9t.jpg

DVACET SEDM DNÍ

 

 

Má velikánská omluva. Jaksi mi múzáci vzali roha a zůstal jen ten jeden, který mi způsobuje srdeční zástavu, takže nic kloudného vzniknout prostě nemohlo, kromě Vodopádu. Pardon!

Vzbudila se z poměrně náruživého snu, otřela si upocenou tvář do dlaní a vymotala se z dek. Dala si sprchu a snažila se nemyslet na to, co se jí zdálo. Zase byla v tom hangáru. Už druhou noc. Edward zatracený… Ruce, nohy, krk i hrudník měla pokryté zvláštními obrazci a barvami. Modřiny se hlásily o slovo. Sakra práce.

Natáhla na sebe mikinu a džíny, obula si boty, do ruky vzala kus pečiva a na ramena si hodila batoh. Vyběhla z domu tak jako pokaždé, aby stihla autobus, ale před dveřmi se zarazila. Masenova dodávka stála u chodníku a motor tiše předl. Tiše si vzdychla, ale zamířila k němu. Postavila se před okýnko spolujezdce a ze všech sil se usmála.

„Dobré ráno, Bellito…“ zakřenil se od volantu Masen. „Nechceš svézt?“

„Co tady děláš?“ vyhrkla Bella a odstoupila od dveří, které jí Masen zevnitř otevřel.

„Dnes máme pokec s děkanem. Bude chtít slyšet, jak dopadla výprava na sever. Musíme se nějak domluvit, co mu povíme…“ vysvětlil Masen. „Chceme přece jet znovu, ne?“ mrkl na ni s čertovským úsměvem a Bella se rozesmála. Jasně. Jet znovu. To je snad zlý sen, toto!

„To jsme se mohli ale domluvit ve škole, ne?“

„To mohli, ale proč zabíjet tak krásný den tlacháním na chodbách, když můžeme tlachat v autě?“ zubil se. Nastoupila. Neměla už stejně na výběr, protože autobus, který chtěla stihnout, kolem nich poklidně projel.

„Tak co? Kdypak se seznámím s panem jmenovcem?“ nadhodil absolutně jiné téma Masen. Belle se chtělo vrčet.

„Ty? Nikdy,“ odsekla.

„Hej! Ty se za něj stydíš?“

„Za něj ne…“

„Za mě snad? No pardon, výsosti! Vzal bych si sváteční košili a možná si vzal i spodní prádlo!“ Zasmála se. Představa, že – bože, ne! Nepředstavuj si Masena bez spodního prádla! Ne, ne, ne!

„Úchyle,“ vzdychla.

„Alespoň máš barvu. Když jsi vylezla z domu, byla jsi jak smrt,“ konstatoval vážně a nastartoval. „Kéž bys mi řekla, co tě trápí…“ Bella předstírala, že to neslyšela. Co by mu asi řekla? Že jí užírá představa vlastní smrti, která určitě nastane, jestli s Edwardem zůstane? Nebo má panickou hrůzu z dalších modřin a Edwardových melodramatických explozí? „Určitě by se s tím dalo něco udělat,“ dodal. Trhla sebou. Řekla něco z toho nahlas?

 

***

Byla rozhodnutá, že počká. Až se vrátí Edward s Rose, vysvětlí jim to a půjde. Takhle to přeci nejde, krucinál. Nemůže tady čekat, jestli se Jasper slituje a vrátí. Ke všemu měla tu smůlu, že okolo něj absolutně nic neviděla. Překvapilo ji, co to s ní dělá. Poprvé nejasná budoucnost. Mísily se v ní pocity. Nejistota, že nic nevidí a nadšení, že nic nevidí.

„Jsem magor,“ hlesla a zkřížila si ruce na prsou.

„Kdo je magor?“ houkl z kuchyně Richard.

„Já, Richarde… Hele!“ křikla. „Co to jíš?!“ zděsila se.

„Chleba s pomazánkou…“ zahuhlal a preventivně si do pusy nacpal další pořádné sousto.

„Richarde! To není pomazánka, krucinál!“ Alice se po něm vrhla a napůl snědený chleba mu vyrvala z ruky. „To byla pleťová maska,“ kníkla, když uviděla vylízanou misku.

„Na co ty chceš pleťovou masku?!“ jančil Richard a drásal si dlaní jazyk.

„Zaměstala mi ruce. Neměla využití…“

„Tak proč ji skladuješ v lednici?“

„Zlozvyk prostě… No, už neskladuju. Snědl jsi ji. Doufám, že ti nebude zle. Byl tam pleťový olej.“

„Chutnalo to jako tvaroh…“

„Ten tam byl taky…“ Chvíli se na sebe dívali, než jim začaly cukat koutky a rozesmáli se.

 

***

„Kryj se! Úskok! Řekl jsem úskok!“ řval na palouku Peter. Jasper stál o kus dál a sledoval je. Otupělý, unavený, znuděný. Nedokázal se prostě soustředit na vojáky, když tu neměl Alici. Kdyby tu byla, bylo by to jiné. Chyběla mu. „Na co máš v tý ruce tu hůl, ha?!“ vřeštěl Peter na dva nováčky, které cvičil. „Použij ji, krucinál!“

„Neječ. Ničemu tím nepomůžeš,“ hlesl Jasper.

„Najednou jsi major?“ odsekl vytočený Peter. „Tak co kdyby ses o to postaral konečně ty?“

„Jen jsem řekl, ať neječíš. Bojí se tě i tak. Kdyby měli zvládnutou techniku, nepoužívali by tu hůl jako vycházkovou.“

„Tak si to udělej sám! Mám toho právě dost, drahý příteli. Je fajn, že jsi zpět, ale takhle zchcíplýho si tě mohli na severu klidně nechat.“

„Pokračuj,“ vybídl ho Jasper a otočil se k nim zády. Hodlal zase zmizet a snít o Alici.

„Zase zdrháš?“ Majora do zad udeřila vlna vzteku a znechucení s příchutí pohrdání. „Tak si jdi, hrdino.“

Fakt se poslední dny držel. Tady ty emoce vážně nebyly jako na severu. Sladké, vesele, plné lásky. Tady to páchlo strachem, zuřivostí, bojem. A Peter zasadil poslední ránu.

Jasper se otočil a ohnal se po něm s děsivým křikem. Peter uhnul a na zemi nahmatal jednu z holí. Vymrštil se na nohy a použil hůl jako štít. Jaspera to zastavilo a během sekundy změnil směr útoku, což Petera nepřekvapilo. Major mu podkopnul nohy a obral ho o cvičnou tyč. Peter se prudce převalil a jediným kopem poslal Jaspera k zemi. Tedy… poslal by, kdyby Major neměl tu hůl. Zapřel se za ni a ustál to.

„Vážně to je všechno?!“ odsekl Peter, když dostal příležitost a praštil ho pěstí do tváře. Jasper se pral nejen se sebou, ale i s ním. Cítil, jak se Alicin Jasper stahuje do pozadí a Major se ujímá vlády. Začínal vidět rudě. Jeho pohyby byly automatické, prudké, škodící a záludné. Byly upíří. Peter přestával stíhat reagovat. Padal, dostával rány… V jednu chvíli se po Majorovi ohnal a jeho tričko vzal ďas, když se mu Jasper pokoušel vytrhnout. Zůstalo Peterovi viset mezi prsty a Major byl napůl nahý. Oba sledovali kus cáru.

„Sorry, koupím ti novou,“ ušklíbl se omluvně Peter, opět klidný a vyrovnaný.

„To byl Versace…“ vzdychl Jasper.

„Kdo?“ hekl Peter a nevěřícně se na Majora podíval. Ten jen zavrtěl rezignovaně hlavou. Jediná věc, která mu připomínala Alici, byla v tahu.

 

***

Do vily se vrátili asi tři hodiny po přistání. Tak nějak se rozhodli, že si ještě zaloví a popovídají, protože až se dostanou domů, skončí Rose v Emmettově náruči a nebude čas. Edward toho zjistil kupodivu hodně, když mu vyprávěla svůj život. Divil se, že nic z toho nezahlédl v její hlavě, žádné nápovědy, nic.

„Raději na některé věci prostě nemyslím,“ vysvětlila mu, když se zeptal.

„To chápu. Někdy to je pro dobro věci.“

Do jejich domu se vrátili co nejtišeji. Chtěli je překvapit, přestože Alice už nejspíš tušila, že se blíží.

„Zlato, jsme doma!“ zahalekali oba najednou, ale nic se neozvalo. Vyměnili si zmatený pohled a každý se vydal do jiné části domu na výzvědy.

„Tady nic,“ oznámila mu Rose, když se setkali znovu v obýváku.

„Ani tam ne…“ hlesl Edward.

„Kde jsou?“ panikařila Rosalie.

„Netuším. Nejspíš nám nezbude nic jiného, než na ně počkat,“ vzdychl. Doufal, že po uvítání se znovu rozloučí a zamíří do Phoenixu za Bellou, ale takhle tu nemohl nechat Rose samotnou. V kapse mu zapípal mobil se zprávou: Jsme v Pekle. Alice.

„Jsou u Joea,“ oznámil suše.

„Aha… No, tak jo. Tak já si jdu vybalit, vlastně… Já nemám co vybalovat, takže…“ blekotala.

„Nemusíme tam jít. Počkáme na ně tady,“ přerušil ji s lehkým úsměvem.

„Ale to ne!“ zhrozila se. Edward se zamračil. „Ty musíš jít. Já to tu zvládnu. Přijdou brzy, ne?“

„Nenechám tě tady samotnou. To se nedělá.“

„Edwarde… Vypadni,“ vyhrkla poměrně přesvědčivě. Rozesmálo ho to a neubránil se, aby ji neobjal. Položila mu hlavu na rameno a pohladila ho po zádech. „Díky za doprovod,“ zašeptala, když se od sebe odtáhli. „A teď už fakt zmiz,“ vyhnala ho. Poslechl ji. Za dvacet minut už nasedal do letadla směr Phoenix. Kolem půlnoci by tam měl být.

 

***

„Fakt mě to mrzí,“ kňučela Bella, když ji Masen vezl domů.

„Bože, už toho nech. Nic se přece nestalo, ne?“ opakoval už poněkolikáté.

„Ale stalo. Je to moje vina, že musíš udělat ten rozbor. Kdybych děkanovi neřekla, že to byla super dovolená… já to tak nemyslela, chtěla jsem jen odlehčit atmosféru…“

„Bellito, přestaň, nebo se naštvu.“

„Fakt mě to mrzí,“ kníkla nanovo.

„Fajn. Teď jsem naštvanej. Pěkně si to odskáčeš, holčičko. Půjdu k tobě a dokud to nenapíšu, nejdeš spát, jasné?“

„Heh…“

„No co? Je to tvoje vina, že to musím psát, tak mi pěkně pomůžeš, milá zlatá boubelatá…“ mračil se.

„Boubelatá?!“ zajíkla se Bella na nafoukla tváře. V modřině na krku jí zacukalo a sykla.

„Krucinál… Ty tvoje modřiny mě fakt štvou…“ vrčel.

„Láska někdy bolí,“ posteskla si Bella a jemně si pohladila hrdlo. Bolí, ale proč tak dlouho?!

„Chladíš je něčím? Nebo… děláš s tím něco?“

„Jo, hladím je každý večer a říkám jim: Zmizte, modřinky, kšicánek…“ šišlala a zvrátila oči. Rozesmálo ho to, ale neustále oči odvracel od silnice a sledoval modrající fleky.

„Vypadáš jako oběť násilí a ne jako uspokojená dívka.“

„Hej!“ vyjekla.

„No co? A není to tak? Jakej chlap tohle udělá?!“

„Ten můj, a tobě to může být jedno. Neudělal to schválně,“ bránila Edwarda Bella.

„Jasně. On je to takový silák, co? Lehce se tě dotkne a ty máš modřinu,“ odfrkl si.

„Přesně tak,“ vzdychla a sklopila oči.

„Nebere nějaké steroidy? Víš, to bys mi měla říct. Je to nebezpečný, kočko. Takovej nafetovanej maník…“

„Nebere!“ přerušila ho Bella a jen při představě Edwarda, jak do těla vpravuje nějaký tyhle hnusy, se rozesmála. On to nepotřebuje. On je steroidový od přeměny.

„Jak dlouho na tobě vydrží modřiny?“ hlesl.

„Co? Copak já vím? Nesleduju to. Nemám je tak… fajn, mám je často, ale nevím, jak dlouho vydrží. Nevšímám si jich. Ty bys taky neměl. Prostě zmizí, časem.“

„To je za dlouho,“ vyhrkl, když zastavil před Belliným domem a zhasnul motor.

„Kam jdeš?“ zděsila se.

„Psát referát, vzpomínáš? A vymyslet, co s tvým tělem.“

„Mým – cože?!“

„Ty modřiny z tebe dostaneme prostě pryč.“

„Jak? Uděláš abraka dabra?“ ušklíbla se. Masen ne. Nesmál se, když k ní vykročil a natáhl ruku. Instinktivně couvla, ale zatímco upoutával její pozornost na svou levačku, pravačku jí omotal kolem zápěstí. Sykla, když se dotkl modřiny, a trhla rukou, ale – heh! Sledovala svou ruku, na které ještě před vteřinou kvetla purpurová skvrna velikosti Edwardovy dlaně a teď… zápěstí bylo naprosto čisté. V hrdle se jí zadrhl hlas a oči jí málem vypadly z důlků. Neodvažovala se podívat Masenovi do tváře. Pozorovala jen to zápěstí. Otáčela rukou, jako kdyby měla modřina tu moc a mohla se prostě přestěhovat jinam.

„Tak nějak,“ zašeptal a Bella konečně vzhlédla.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

MisaBells

3)  MisaBells (10.08.2011 15:56)

Jo, upřímně... Vědět, co Vodopád provede za spoušť, ani na něj nepomyslím! Nikdy bych ho nenapsala. eee, kecám! Napsala!

Bosorka

2)  Bosorka (10.08.2011 15:54)

Kdo četl Vodopád pochopí! :D ALe jsem ráda, že dvacetsedmička je tu! A teď jdu číst!

MisaBells

1)  MisaBells (10.08.2011 15:47)

Tak po týdnu ticha... 27. den!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek